Jak jsem již naznačil, diamantový prach jsou vlastně volně poletující ledové krystalky. Mohou být součástí mlhy, která vznikne po bezoblačné noci a nebo vypadávají z oblaků. Krásně to lze vidět když se podíváte proti Slunci a uvidíte tisíce lesknoucích se drobečků. Většinou jde pouze o „smetí“, tedy malé sněhové vločky, části vloček a nebo části ledových krystalků (destičky, sloupky), které snad vytvoří slabý halový sloup. Pokud ale jsou podmínky a vzniknou kvalitní krystalky, můžete vidět opravdu pozoruhodné věci. Přes Slunce se bude táhnout vertikální sloup, který bude velmi jasný hlavně při nižší výšce Slunce nad obzorem. Také uvidíte obě parhelia, boční slunce, vznikající na destičkách. A když zakloníte hlavu, spatříte pravděpodobně úžasný cirkumzenitální oblouk, hrající všemi barvami. To byl popis běžného úkazu. Ledové krystalky však mohou vykouzlit i podstatně vzácnější podívanou. Nechci zde vypisovat všechny halové jevy, ale chtěl bych se zaměřit jen na ty vzácné, které se vyskytují několikrát do roka a jejich celkový počet pozorování z celého světa je miziví. Čeho si tedy všímat, když uvidíte halové jevy na poletujících krystalech?

Velmi vzácná 44° parhelia – klasická vedlejší slunce (parhelia) jsou vzdálená 22° od Slunce. Můžeme je vidět i 100x za rok, pokud se tomu věnujete. Nicméně v zimě, na diamantovém prachu, je velká šance spatřit další, slabší parhelia dále od Slunce. Vznikají dvojnásobným odrazem slunečního paprsku na krystalech typu destička. Je to vlastně „parhelium z parhelia“. Jestliže nám Slunce vytvoří 22° parhelia, pak i toto velmi jasné parhelium vytvoří 44° parhelium. Tvrdí se, že v některých případech jsou parhelia tak jasná, že se do nich nedá podívat, stejně jako do jasného Slunce. Pokud toto zažijete, máte obrovskou šanci zaznamenat i vzácná 44° parhelia. Stačí jen udělat snímek parhelia tak, aby byla vidět oblast dále od něj.

Nádherný příklad 44° parhelií. Vlevo Slunce, uprostřed klasické 22° parhelium, napravo slabé 44° parhelium. Foto: Yvonne Primé, Stockholm, Švédsko.

Moilanenův oblouk – když je Slunce nízko a poletují krystalky, můžete vidět horní dotykový oblouk. Bude mít tvar písmene „V“ a bude ve vzdálenosti 22° od Slunce. V některých případech vznikne i pod ním (ve vzdálenosti asi 11° od Slunce) další, tentokráte menší „véčko“, což je právě velmi vzácný Moilanenův oblouk. Je to celkem nový oblouk, objevený roku 1995 J. Moilanenem. Jeho vznik je stále záhadný, ale lze vidět snad u každého lepšího úkazu s diamantovým prachem.

Moilanenův oblouk, horní dotykový oblouk a další jevy. Kreslil: Jarmo Moilanen.

Kernův oblouk – absolutní extrém v oblasti halových jevů. Kernův oblouk byl pravděpodobně pozorován jen dvakrát. Vzniká různými způsoby na různých krystalcích, ale každopádně je nutno pamatovat na několik věcí: parhelia musí být extrémně jasná, takže uvidíte i 44° parhelia, pak se stačí zaměřit na cirkumzenitální oblouk, který je v okolí zenitu. Normálně to je pouze půlkruh, který nikdy nebude kompletní kolo, ale v tomto případě uvidíte, že je protažen až za zenit a opravdu opisuje kompletní kruh. Bude mít pravděpodobně i bílou barvu. Pokud tak je a uděláte snímky, máte vyhráno!

Simulace jevů z programu HaloSim ukazuje rozmístění všech jevů. Všimněte si, že zde je cirkumzenitální oblouk kompletní kruh okolo zenitu.

Svět halových jevů je velmi rozmanitý. Stačí se jen koukat a trochu přemýšlet u fotografování. Uvědomte si, že ty nejslabší a nezajímavé oblouky „támhle někde vzadu“ jsou ty nejvzácnější. Nemá smysl fotografovat jen jasná parhelia, i když jsou sebekrásnější. Je třeba udělat několik snímků i ostatních částí oblohy, kde tušíte nějaký slabý oblouček nebo skvrnku. Čím více bude zdokumentovaných vzácných hal, tím dříve se vysvětlí jejich vznik. Pomozte proto i vy a při procházce mrazivým ránem nebo při výšlapu sjezdovky si nezapomeňte vzít svůj fotoaparát. Možná právě vy budete první na světě, kdo vyfotografujete Kernův oblouk!