Co nás čeká na obloze v únoru?
Zveřejněno: Friday, 01. February 2008, Autor Jiří Dušek
|
V noci z 20. na 21. února 2008 nastane úplné zatmění Měsíce. A bude to výjimečná podívaná! Náš kosmický soused se na obloze objeví kolem páté hodiny večerní. V té době sice na jeho úplňkovém kotouči nic mimořádného nezahlédneme, v těsné blízkosti však najdeme jasnou hvězdu Regulus ze souhvězdí Lva a také neméně nápadný Saturn.
Čekání na úplné zatmění Měsíce si proto můžeme zpestřit pohledem na druhou největší planetu sluneční soustavy. Pokud se na Saturn podíváme dalekohledem, pak snadno zahlédneme především jeho prstence. Stačí k tomu lovecký triedr upevněný na stativu, výhodnější ale bude přístroj s větším objektivem a zvětšením. I když prstence na první pohled vypadají celistvě, ve skutečnosti je tvoří ohromné množství drobných ledových částic, které rozptylují sluneční světlo. Nejčetnější zde jsou tělíska o průměru kolem deseti centimetrů, tu a tam se však vyskytují také metrové balvany. Větší kusy, třeba desetimetrové bloky skal, jsou naopak v Saturnově prstenci velmi vzácné.
Saturnovy prsteny jsou neobyčejně tenké: jejich šířka činí jenom několik stovek metrů. Kdyby měly stejnou tloušťku jako list těchto novin, činil by jejich průměr několik desítek metrů! S největší pravděpodobností se přitom jedná o materiál, jenž se nevyužil ke vzniku samotné planety Saturn a nebo jejích velkých satelitů. Může se však jednat také o trosky nějakého většího tělesa. Ani jedna z hypotéz totiž nebyla dosud podložena dostatečně pádnými argumenty.
V malém dalekohledu lze v blízkosti planety Saturn spatřit slabší, ale přesto nápadnou „hvězdičku“ – největší měsíc Titan. Dokonce můžeme sledovat, jak Titan během šestnácti dní oběhne kolem celé planety. Satelit se pohybuje 1,2 milionu kilometrů od Saturnu, tedy asi v pětinásobku průměru prstenců. Je největší přirozenou družicí planety a druhým největším měsícem ve sluneční soustavě. Nejzajímavější ale je, že Titan obklopuje neobvykle hustá atmosféra, ve které byly odhaleny organické látky – od jednoduchých uhlovodíků, přes aromatické sloučeniny až po aminokyseliny a báze nukleových kyselin.
Další podivuhodné věci se v noci z 20. na 21. února začnou odehrávat před třetí hodinou ranní. V té době se u levého okraje měsíčního kotouče objeví plný zemský stín, který se bude v průběhu dalších desítek minut zřetelně zvětšovat, až ve čtyři hodiny zachvátí celý disk. Nastane úplné zatmění. Na nebi se objeví celá řada slabších hvězd, Měsíc se však z dohledu úplně neztratí – ozařovat jej budou sluneční paprsky rozptýlené v zemské atmosféře. Díky nim nabude světle oranžového, velmi netradičního vzhledu.
Obdélníkový výřez zobrazuje výhled nad západní obzor, kde v noci z 20. na 21. února proběhne úplné zatmění Měsíce. Velikost Měsíce i planety Saturn je výrazně zvětšena.
Úplné zatmění skončí deset minut před pátou hodinou, kdy se u levého spodního okraje opět objeví Sluncem ozářený měsíční povrch. Z plného stínu Měsíc vystoupí několik minut po šesté hodině ranní. V té době však bude již hodně nízko nad obzorem. I když se budeme na celé představení dívat ze skutečně vysoké hory, zapadne nejpozději v 7 hodin a 5 minut.
Zatmění Měsíce je nejen malebný astronomický úkaz, ale navíc se tentokrát odehraje v jednom z nejkrásnějších souhvězdí – ve Lvu. Jeho zadní tlapy a ocas na nebi tvoří jasná hvězda Denebola (β Leonis), přední nohy Regulus (α Leonis) a hrdě vztyčenou lví hlavu s bohatou hřívou Algieba (γ Leonis). Ostatně jméno poslední jmenované stálice pochází z arabského označení „al-jabha“, v překladu „Čelo“. Právě Algieba přitom představuje krásný objekt vhodný pro každý malý dalekohled: Skládá se totiž z dvojice nažloutlých hvězd vzdálených od sebe navzájem pět úhlových vteřin.
Obě stálice obíhají kolem společného těžiště s periodou asi šest set let po velmi protáhlé dráze. V současnosti se nacházejí nejdále od sebe – 200 astronomických jednotek, téměř desetkrát dál než se kolem Slunce pohybuje planeta Neptun. Přiblížit se naopak mohou na pouhých 15 astronomických jednotek. V takovém případě ale při pohledu ze Země splynou v jeden zářivý bod – tohle setkání se ovšem odehraje až ve 24. století.
Podvojnost Algieby poprvé popsal roku 1782 známý anglický pozorovatel Sir William Herschel. Detailní rozbory spektra potvrzují, že nápadnější hvězda je zhruba dvakrát hmotnější a současně dvacetkrát větší než naše Slunce, naopak slabší průvodce má poloviční hmotnost i velikost. To ovšem znamená, že se jedná o značně vyžilé stálice. Dvojhvězda vznikla z jednoho oblaku plynu a prachu před dvěma miliardami roků. Obě hvězdy od té doby již v nitru přeměnily veškerý vodík na helium, které nyní termojaderně spalují na uhlík a kyslík.
Systém se nachází asi 125 světelných let daleko a dost možná k němu patří ještě dvě další stálice – červení trpaslíci, kteří se spolu s Algiebou shodně pohybují kosmickým prostorem. Zda ovšem obíhají kolem společného těžiště není zřejmé. Pokud ano, pak v cyklech dlouhých miliony roků.
Algieba se nachází v té části nebe, kde se díváme ven z naší Galaxie, do nejvzdálenějších oblastí vesmíru. Obloha na přelomu zimy a jara je proto plná galaxií všech tvarů a velikostí. Několik z nich přitom sledujeme v těsné blízkosti Algieby. Nejlépe prostudovaná je zřejmě spirální galaxie označovaná jako NGC 3227. I když se nachází zhruba 60 milionů světelných roků daleko, je za dobrých pozorovacích podmínek viditelná v dalekohledech o průměru objektivu patnáct centimetrů.
Ve skutečnosti ji tvoří hned dvě galaxie, jejichž srážka v obou systémech stimuluje překotnou tvorbu nových hvězd. Navíc uprostřed NGC 3227 existuje obří černá díra o hmotnosti několika milionů hmotnosti Slunce. Její intenzivní gravitační pole prolétající hvězdy doslova trhá na kusy. Plyn padající po spirále do útrob černé díry se přitom zahřívá na teplotu až několik milionů stupňů Celsia. Samotnou černou díru tedy nevidíme, můžeme však sledovat záření materiálu, který pohlcuje.
Celooblohová mapka je nastavena na 1. února 2008 na 21 hodin středoevropského času (15. února tedy platí pro 20 hodin a 29. února pro 19 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Algieba je „spojena“ s ještě jedním podivuhodným jevem: kometou Tempel-Tuttle. Dráha této vlasatice se natolik přibližuje k dráze Země, že jednou do roka, vždy kolem 17. listopadu, naše planeta během několika hodin proletí řekou prachových částic uvolněných z jádra komety při minulých návštěvách. Po srážce se zemskou atmosférou – rychlostí 71 kilometrů za sekundu – se drobná tělíska prudce zahřejí a během krátkého okamžiku zcela vypaří. Na zemi pak sledujeme světelný doprovod takového zániku – meteor.
Jelikož „padající hvězdy“ spojené s jádrem Tempel-Tuttle vylétají při pohledu ze Země jakoby z jednoho místa na obloze (tzv. radiantu) v souhvězdí Lva, nazývají se tyto meteory Leonidy. Přesněji řečeno, radiant meteorického roje Leonid se nachází jenom dva stupně severozápadně od Algieby.
Průlet planety Země rojem Leonid zpravidla ani nezaznamenáme. Většinou kolem 17. listopadu na ranním nebi zazáří nanejvýš několik meteorů. Ovšem jednou za 33 let se setkáme s velmi hustou částí prachového proudu, která se nalézá v těsné blízkosti kometárního jádra Tempel-Tuttle. Pak můžeme spatřit na několik desítek minut neuvěřitelné divadlo: do zemské atmosféry narazí takové množství prachových částic, že oblohu doslova posejí meteory. Každou minutu spatříme stovky, ba i tisíce padajících hvězd! Skutečný meteorický déšť!
První takový úkaz v roce 1833 dokonce založil novou vědní disciplínu – meteorickou astronomii. Velkolepé návraty Leonid se zopakovaly v roce 1866, 1867, 1966, 1999, 2001 a 2002.
A další takové divadlo? Kometa Tempel-Tuttle kolem Slunce opět proletí v roce 2031. K žádnému velkému představení však zřejmě nedojde. Gravitační pole planety Jupiter totiž dráhu meteorického roje Leonid natolik pozměnilo, že naši planetu tentokrát spolehlivě mine. Nezbývá tudíž nic jiného než doufat, že nás překvapí některá jiná vlasatice.
|
| |
Hodnocení: 4.16
Hlasů: 6
|
|
