Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na obloze v prosinci?

Bezesporu nejzajímavější nebeské představení se odehraje hned první prosincový den. Tento večer se totiž k sobě na úhlovou vzdálenost jenom dvou stupňů přiblíží Venuše s Jupiterem, k nimž se přidá i úzký srpek Měsíce. Při pohledu z České republiky dokonce dojde k zákrytu planety Venuše! Výjimečný úkaz začne po 17. hodině a 10. minutě našeho času. Venuši zahlédneme u levého, Sluncem neosvětleného okraje měsíčního disku. Vzápětí při pohledu pouhýma očima uvidíme, jak se půl minuty zář Venuše pomalu zeslabuje, až se schová za Měsícem. Ještě zajímavější pohled nám zprostředkuje dalekohled, ve kterém bude patrno, jak nerovný měsíční okraj pomalu zakrývá osvětlenou část Venuše. Planeta by se měla u spodního, osvětleného kotouče Měsíce znovu objevit po 18. hodině a 26. minutě. Ve výhledu nám však bude tentokrát vadit příliš malá výška Měsíce nad obzorem.

Obdélníková mapka ukazuje pohled nad jihozápadní obzor 1. prosince 2008 večer, kdy dojde k zákrytu planety Venuše naším Měsícem. Poblíž se přitom bude nacházet i neméně nápadný Jupiter. Kotoučky Měsíce i planet jsou oproti skutečnosti výrazně zvětšeny.

Během pozorování si však můžeme všimnou i jiného zajímavého jevu: Sluncem přímo neosvětlené části měsíčního disku. Znamená to, že by měl Měsíc vlastní zdroj světla? Nebo, že má atmosféru, ve které se sluneční světlo rozptyluje a ozařuje tak oblasti, kde nastala měsíční noc? Nikoli. V době krátce po měsíčním novu je totiž při pohledu z Měsíce Země v úplňku. Vzhledem k tomu, že je naše planeta výrazně větší, na měsíčním nebi svítí dvacetkrát až stokrát více než Měsíc. Popelavý svit, jak se tomuto jevu také říká, tedy není nic jiného než sluneční světlo odražené Zemí k Měsíci a zase zpět.

Setkání Jupiteru s Venuší se odehrává zhruba jednou do roka. Ne vždy ale máme na takový úkaz tak skvělý výhled. Další příležitost dostaneme až 16. února 2010, v té době však budou obě planety pouze 9 úhlových stupňů od Slunce a tudíž se beznadějně ukryjí v jeho oslnivé záři. Také setkání 11. května 2011 znesnadní příliš světlá obloha.

Venuše s Jupiterem najdeme na večerní obloze po celý prosinec. Zatímco viditelnost první planety se bude neustále zlepšovat, výhled na Jupiter se naopak rychle zhorší. Na konci roku bude Venuše zapadat až tři hodiny po Slunci! Jupiter ale v posledních prosincových dnech získá nečekaného společníka: poblíž něj bude viditelný i Merkur. Obě planety však budou zapadat krátce po západu Slunce, takže je stěží zahlédneme nízko nad jihozápadním obzorem. Po celé toto období přitom nad jižním obzorem spatříme souhvězdí pojmenované po bájné řece Eridanus. Není však nijak nápadné, rozlohou patří mezi ty největší, nicméně na 1138 čtverečních stupních jeho rozlohy najdeme pouze tři hvězdy třetí velikosti. Výjimkou je Achernar (α Eridani) s hvězdnou velikostí 0,5 magnitudy, který však není z našich zeměpisných šířek pozorovatelný.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. prosince 2008 na 21 hodin středoevropského času (15. prosince tedy platí pro 20 hodin a 31. prosince pro 19 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Přesto všechno ale souhvězdí Eridanus obsahuje několik velmi zajímavých objektů. Na prvním místě je třeba umínit omikron Eridani, kterou tvoří hned dvě stálice o1 Eridani, pojmenovaná Beid, a mírně slabší o2 Eridani, nazývaná Keid. Jejich jména již tradičně pochází z arabštiny. Beid nejspíše vzniklo z „Al Baid“, v překladu Vejce, Keid je zkomoleninou „Al Kaid“, tj. Skořápky. Avšak zatímco Vejce je prakticky nezajímavou hvězdou vzdálenou 125 světelných let, ze Skořápky se vylíhl podivuhodný systém několika stálic.

Již od roku 1783 je zřejmé, že o2 Eridani (též 40 Eridani) tvoří nejméně dvě hvězdy (4,5 a 9 magnitudy) s úhlovou vzdáleností jeden a půl minuty. O tři čtvrtě století později dokonce astronomové zjistili, že se slabší složka rozpadá na další dvě stálice; s jasností 9,5 a 11,2 magnitudy a úhlovou vzdáleností jenom několik vteřin.

Trojhvězda o2 Eridani se přitom nachází jenom 16 světelných let daleko. Překvapení však nebyl konec. Na počátku 20. století se podařilo odhalit, že „prostřední“ člen o2 Eridani má velmi zvláštní spektrum s nápadně rozšířenými absorpčními čarami vodíku. Jedná se totiž o bílého trpaslíka s hmotností poloviny hmotnosti Slunce a průměrem jenom 18 tisíc kilometrů. Jeho střední hustota tudíž dosahuje neuvěřitelně vysoké hodnoty 3 x 108 kg.m-3 a kávová lžička materiálu nabraného z povrchu této stálice by vážila čtvrt tuny!

Bílý trpaslík se přitom pohybuje kolem společného těžiště s červeným trpaslíkem s periodou 248 let. Jejich průměrná prostorová vzdálenost činí asi čtyřicet pět astronomických jednotek, tedy více než je vzdálenost Slunce-Pluto.

Nejjasnější člen systému o2 Eridani leží poněkud odstrčen – dva světelné dny daleko, tj. čtyři sta astronomických jednotek. Může se však pochlubit jednou zajímavostí: právě u ní „leží“ Vulkán – domovská planeta Mr. Spocka ze známého seriálu Star Trek! Poněkud humorná příhoda začala v roce 1991, kdy se shodou náhod oslavilo 25. výročí Star Treku. K jeho celosvětovému úspěchu bezesporu přispěla zajímavá postava „člověka“ bez emocí – Mr. Spocka, který pocházel ze zvláštní, velmi horké planety Vulkán. Toto zajímavé místo sice nebylo nikdy identifikováno s konkrétní hvězdou, nicméně v literatuře se dva kandidáti vyskytly: hvězdy ε Eridani nebo o2 Eridani.

Jelikož v roce 1991 slavili podobné jubileum i astronomové pracující na tzv. HK projektu, během kterého se na americké observatoři Mount Wilson monitorovala magnetická aktivita několika set hvězd podobných Slunci, podívali se pozorovatelé na obě zmíněné stálice a došli k názoru, že nejjasnější člen systému 40 Eridani je ideálním vulkánským sluncem.

HK projekt dostal jméno podle dvojice spektrálních čar vápníku H a K, z jejichž vzhledu lze odvodit změny magnetické aktivity stálice a tak i její věk. Právě na základě těchto měření je zřejmé, že ε Eridani je stará nejvýše jednu miliardu roků, takže pokud se zde nachází nějaké planety, život neměl dostatek času ke stvoření inteligentních bytosti.

Naopak o2 Eridani je coby „vulkánské slunce“ naprosto ideální. Její věk totiž astronomové odhadli na čtyři miliardy roků! Oproti naší hvězdě má sice poněkud chladnější povrch a je také méně svítivější, potenciální planeta by však mohla obíhat blíže. V porovnání se sluneční soustavou někde mezi Merkurem a Venuší. Její oblohu by zdobilo naoranžovělé Slunce úhlově jedenapůlkrát větší než naše.

A dvojice trpaslíků? Jsou sice natolik daleko, že při pohledu z Vulkánu vypadají jako zářící body, ale i tak jsou naprosto nepřehlédnutelní: bílý trpaslík by byl šestnáctkrát jasnější než Venuše, červený trpaslík jenom dvakrát slabší. Na „vulkánské obloze“ by se nikdy nevzdálily na více než šířku sevřené pěsti na natažené ruce.

Přesto všechno si ale pozornost zaslouží i ε Eridani. Je o něco lehčí a poněkud chladnější než naše Slunce. Sledujeme ji ze vzdálenosti pouhých 10 a půl světelného roku a do obecného podvědomí se dostala v roce 1960 díky Franku Drakovi, jenž si ji vybral jeden ze dvou cílů projektu Ozma, při kterém pátral po rádiových projevech mimozemských civilizací. Samozřejmě neúspěšně.

První domněnka, že by v okolí ε Eridani mohla existovat vzdálená planeta, pochází z roku 1990. Klíčový důkaz podaly záběry pořízené v oboru mikrovln, na kterých se podařilo sledovat rozsáhlý asymetrický prsten prachových částic. Sahá zhruba 60 astronomických jednotek od ε Eridani a může být obdobou tzv. Oortova oblaku v naší sluneční soustavě. Nepravidelný tvar obálky se přitom vysvětluje přítomností hmotnější planety pohybující se na vnitřní straně prstenu, ve vzdálenosti kolem dvaceti astronomických jednotek. Později se podařilo detekovat i další těleso - s minimální hmotností kolem jednoho Jupiteru, které se pohybuje ve vzdálenosti asi tři astronomické jednotky.

Epsílon Eridiani je tedy nejbližším planetárním systémem. Je tak blízko, že existují reálné šance na přímou detekci jejích planet. Inteligentní bytosti zde ale najdeme asi jen stěží.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.