Sonda Ulysses, určená primárně k výzkumu Slunce, nese na své palubě i experiment DUST sloužící k
detekci prachu v meziplanetárním prostoru. Do tohoto prachu přispívá svou měrou i materiál,
který nevznikl v naší Sluneční soustavě uvolňováním z planetek a komet, ale přilétá k nám z
mezihvězdného prostoru. Měření sondy ukazují, že jeho množství za posledních deset let stouplo
třikrát.
Tento prach pochází z mračna naší Galaxie, kterým prolétá Slunce spolu se Sluneční soustavou
rychlostí asi 26 kilometrů za sekundu. Toutéž rychlostí se tedy i tento prach pohybuje vůči
Slunci. Nárůst detekované hustoty tohoto prachu se přičítá aktivitě Slunce - jeho schopnost
pronikat do Sluneční soustavy je totiž ovlivněna magnetickým polem.
Je-li Slunce v minumu své aktivity, jak tomu bylo v polovině devadesátých let, má jeho
magnetické pole dipólový charakter a představuje tak pro proud interstelárního prachu účinnnou
překážku (podobně jako magnetické pole Země pro nabité částice slunečního větru). V období
maxima aktivity se magnetické pole přepólovává, ztrácí svůj tvar dipólu a přilétávající prach
může pronikat mnohem hlouběji do centra Sluneční soustavy a také blíže k rovině oběhu planet.
Modelové
výpočty množství galaktického prachu v okolí Slunce ukazují jeho koncentrace pro sluneční
minimum (horní obrázek) a maximum (dolní obrázek). Nejvyšší koncentrace jsou znázorněny žlutou
barvou, nejnižší modrou. Směr přítoku prachu ukazuje šipka (zleva). Celá krychle vymezuje
oblast, jakou zaujímá oběžná dráha Pluta.
