Amatérská prohlídka oblohy - Jak jsem (ne)viděl ''L´observatoire de Paris''

Koncem června 2005 jsem podvakráte navštívil Francii a její hlavní město Paříž. Běhání po památkách mne příliš nebaví a tak jsem si řekl, že raději navštívím zdejší hvězdárnu. Observatoř se nachází v centru starého města, nedaleko od Lucemburských zahrad. Zdejší čtvrť se vyznačuje poklidným životem a nalézt zde můžete sídla nejrůznějších fakult a ústavů pařížské Sorbony.

Astronoma na první pohled překvapí nejen značná hustota zdejší zástavby, ale především to, že hvězdárna není vůbec situována na nějakém návrší či místní hůrce, jak jsme zvyklí z jiných měst. Proto mi není jasné, proč byla hvězdárna postavena právě zde, když nedaleko odtud, v dnešní Latinské čtvrti, je výrazný pahorek Mont Martre, odkud je překrásný a ničím nerušený výhled do okolí. Je to skutečně zvláštní, neboť v době, kdy byla hvězdárna budována, byl tento kopec zcela pustý a kromě vinic zde bylo možné potkat snad jen pastevce se stády dobytka. Ať už byl důvod jakýkoli, skutečnost již nezměníme. Mont Martre zel prázdnotou až do poloviny 19. století, kdy zde Pařížané postavili slavnou baziliku Sacre Coeur. To už ale poněkud odbíhám.

Vraťme se k hvězdárně samotné. Její historie se počíná psát rokem 1671, kdy byla dokončena výstavba hlavní budovy (obr. 1). A kdo byl zakladatelem? Není jím nikdo menší než Giovanni D. Cassini. Cassini byl již ve své době velmi uznávaný vědec, který si své renomé vybudoval například díky určení vzdálenosti Země od Slunce (stanovil ji na 139 milionů kilometrů) či objevu do té doby neznámých Jupiterových měsíců. Cassini se záhy co by zakladatel stal také prvním ředitelem hvězdárny.

Obr. 1: Historický pohled na hvězdárnu

Když jsem studoval životní cesty tohoto učence, podařilo se mi zjistit, že nebýt šťastné náhody, asi by ho do Paříže vítr nikdy nezavál. Tento Ital pracoval v letech 1648-1669 na hvězdárně v Panzanu a coby profesor vyučoval také na universitě v Boloni. Dá se říci, že byl zřejmě spokojen a usilovně se v Itálii, která byla v té době v astronomickou „alma mater“, věnoval studiu Jupitera, zejména pak velké rudé skvrně, kterou pečlivě pozoroval v roce 1665. V roce 1669 dochází v Cassiniho životě ke zvratu a Cassini přijímá pozvání francouzského obchodníka Jean-Baptista Colberta, aby přijel do Paříže. Zde se usadil a beze zbytku se ztotožnil se svou novou vlastí, takže ve Francii a okolních zemích byl (a doposud je) známý jako Jean-Dominique Cassini. Stal se osobním astrologem krále Ludvíka XIV. a dík jeho štědrosti se mu podařilo založit právě zmiňovanou hvězdárnu.

V Paříži ve svém studiu planet pokračoval a zasloužené úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Po Picardově neúspěchu se mu podařilo na základě souběžného pozorování s Jeanem Richerem, kterého poslal do Francouzské Guayany, určit průměr Marsu a dík četných pozorování také určil vzdálenosti Marsu a Jupitera od Slunce. Pařížská hvězdárna se pod Cassiniho vedením stala místem, odkud byly nové objevy do světa doslova chrleny. Kromě výše zmíněných úspěchů, v roce 1671 a 1672 Cassini objevil Saturnovy měsíce Japet a Reo, v roce 1675 mezeru mezi Saturnovými prstenci, které označil jako prstenec A a B a dokonce se pokusil určit i její šíři, kterou tehdy stanovil na 3500 km. V roce 1684 pak přinesl objev dalších dvou Saturnových satelitů – Tetis a Dione.

Cassini však nebyl jediným velikánem, který pařížskou hvězdárnu proslavil. V historii této slavné instituce je zapsáno hned několik dalších zvučných jmen, jakými byly například Francois Jeane Dominique Arago, který se mimo jiné výrazně zapsal v rozvoji technik geodetického měření, Ole Christensen Romer, který první určil z pozorování zákrytu Ganymeda Jupiterem rychlost světla, a tak bych mohl pokračovat přes Delambreho, Méchaina, Foucolta, Fizeaua a Le Verriera až k novodobým badatelům, jakými byli Danjon a Lallemand.

Studium sluneční soustavy se stalo historicky asi nejvýraznější orientací působnosti hvězdárny. Tento primát, který od dob Cassiniho hvězdárna držela, byl následně upevněn v roce 1846, kdy byl oznámen objev osmé planety - Neptunu. Historie pátrání po této planetě, která je s pařížskou hvěždárnou úzce spojena, však není tak jednoznačná, jak se mnohdy tvrdí. Urbain Le Verrier, který zde působil, a kterému se objev Neptunu připisuje, je možná neprávem považován za objevitele. Anály tvrdí, že byl pouze jedním z mnoha, který se problematikou zabýval.

Vše začalo kolem roku 1840, kdy zjištěné nepravidelnosti dráhy planety Uran vedly ke hledání jejich příčin. Alexis Bouvard navrhl, že nepravidelnosti dráhy Uranu lze vysvětlit existencí další planety a napsal o tom anglickému astronomovi Airymu. Podobné řešení navrhoval také Bessel, ale zemřel bohužel dříve, než mohl své výpočty dokončit. Le Verriera k problému přivedl až Jeane D. Arago, který jej 1. června 1846 požádal, aby se problémem existence neznámé planety začal zabývat. Le Verrier prokázal, že nepravidelnosti dráhy Uranu mohou být skutečně způsobeny existencí další planety a vypočetl její souřadnice. Ty 26. září 1846 prověřil vizuálním pozorováním německý astronom Johann Gottfried Galle a velmi blízko vypočtené polohy skutečně novou planetu objevil. Tři dny na to 29. září pak pařížská observatoř jeho objev potvrdila. Jak je tedy vidět, skutečné prvenství náleží spíše Gallemu.

Vraťme se však k samotnému titulku tohoto článku. Ten zněl: Jak jsem (ne)viděl pařížskou hvězdárnu. Zní poněkud zvláštně, připouštím, ale je skutečně pravdivý. Když jsem dorazil po ulici s příznačným názvem „Avenue de l´observatoire“ (obr. 4) až k hvězdárně, u které tato ulice končí, byla má velká očekávání zklamána. Hvězdárna není, kromě první soboty v měsíci totiž veřejnosti vůbec přístupná. Původní budově, která má dnes již několik traktů, o které se časem rozrostla, vévodí socha Le Verriera tyčící se v nadživotní velikosti (obr. 3) před vstupem. Pouze bílá kopule vypovídá o skutečném charakteru stavby (obr. 2). To, že jsou místní na tuto instituci právem hrdí, mi potvrdila i prohlídka bezprostředního okolí. V navazující ulici pojmenované po zakladateli hvězdárny se nacházejí kavárničky hlásící se hrdě k místní příslušnosti k této slavné budově (obr. 5). K hvězdárně také přiléhá menší park, jehož část je přístupná veřejnosti. Zašel jsem tam v naději, že se mi snad odtud podaří proniknout do areálu. Marně. Hvězdárnu i zde lemuje plot, přes který jsem ulovil jen snímek staré, zrezivělé kopule externí pozorovatelny zarostlé křovisky (obr. 6).

Obr. 2: Pohled na hvězdárnu dnes

Obr. 3: Socha Urbaina Le Verriera

Obr. 4: Avenue de l´observatoire

Obr. 5: Kavárna L´observatoire v ulici Cassini

Obr. 6: Stará externí pozorovatelna

Z návštěvy hvězdárny jsem byl v pravdě zklamán. Čekal jsem, že tak slavné místo bude oku zvědavce přístupné. Nezbylo mi než si jen říct: „škoda“. Ale i přes tento neúspěch mohu říci, že jsem byl rád, že jsem zde byl.