Amatérská prohlídka oblohy

Přešla studená fronta, kdy se ve dne zlepšila dohlednost tak, že byly vidět Krkonoše, což je od místa mého pozorování vzdálenost vzdušnou čarou okolo 100 km. Tak i nyní okolo půlnoci je obloha nádherně průzračná s mhv=5,56 a je klid. Pozoruji a kreslím velkou valovou rovinu Clavia, který je v postavení několik hodin před poslední čtvrtí, má nádherné osvětlení, je vidět mnoho podrobností. Clavius, který je snad nejpozorovanějším kráterem, pro svoji impozantnost a krásu a je znám, jak se obvykle říká, jako největší kráter na Měsíci (225 km). Je to ovšem nepřesné. Krátery Bailly (287 km) a Deslandres (256 km) jsou větší. Pokračuji v pozorování a kreslím se zaujetím i jeho okolí.

Mezitím se narodil nový den, je půlnoc a já kreslím stále větší a širší okolí Clavia. Dostávám se ke kráteru Longomontanus (145 km) a Maginus (163 km). Německý selenograf komentuje, že Maginus, který je velmi velký, při úplňku není skoro pozorovatelný, neboť kráter Tycho ho svým jasem přesvětluje. Na jeho okraji je vidět, že byl v minulosti značně rozrušen pozdějšími dopady dalších vesmírných těles. Dno Maginuse se jeví jako ploché, poměrně hladké a obsahuje krátery, jejichž valy, jak vyšlo najevo, byly zaplaveny lávou. Nemá však tmavou barvu ukazující na lávové moře.

Co je tedy tím hladkých a lesklým materiálem? Je to stará láva, nebo druhotně vyvržený materiál z obrovských pánví na Měsíci? Například z Mare Imbrium, ležícího 2 600 km na sever? Tak se ptá C. A. Wood, autor článku, který jsem četl ve S+T.

Další zajímavý kráter je Longomontanus. Podíváme-li se pozorně, téměř všude na Měsíci překrývají malé krátery okraje i dna velkých kráterů. Longomontanus však na východním okraji přerušuje přesně přes střed starší a menší kráter. Tato vyjímka potvrzuje obecné pravidlo, že malé krátery překrývají velké. Dále se uvádí, že většina velkých kráterů byla vytvořena v nejčasnější lunární historii. Pozdější krátery byly již menší, neboť s postupujícím časem bylo i množství i velikost objektů dopadajících na Měsíc menší. S pozorováním se shoduje, že velké valové roviny, byly vytvořeny pouze v prvních 800 milionech roků měsíční historie. Drobné krátery mohly být projektily materiálů vyvržených po dopadu asteroidů, komet do velkých pánví.

Clavius je slavný kráter udivující svojí velikostí, svým zajímavým vzhledem. Při nízkém úhlu osvětlení Sluncem říká Walter Goodacre (a já to mohu jen potvrdit): Je pozoruhodný majestátností a stále upoutávající zájem pozorovatelů. Tak jako Plato daleko na severu, Clavius mu je konkurentem svojí velikostí a počtem kráterů. Na jeho dně jsou hladké minikrátery. Jednu linii tvoří jejich seřazení na jižní straně dna směrem k Mare Orientale. Jsou pravděpodobně sekundárními z vyvrženého materiálu. Clavius je tak velký, že z důvodu zakřivení terénu se zdá, že střed dna je vyšší, než okrajové hřbety. Když Slunce stoupá, střed je již ozářen, ale části jeho okrajů jsou ještě nějakou dobu ve stínu. Jedním z dalších útvarů k pozorování je rozsáhlý hřbet severně s kráterem Rutherford (4854 km) a velký kráter přerušující jižní val kráteru Clavius.

Tyto erodované horské hřbety a příkopy se někdy přirovnávají k pozemským vulkánům, skutečnost, jak se zdá, je velmi nepravděpodobná. Kdo ví?

Pomalu se dostávám ke známému kráteru Tycho, kde si již začínám říkat dost, to pro dnešek stačí. Ještě ale okraj, kde se na terminátoru objevil krásný prsten kráteru Nasiredin a ve stínu zahalený Orontius. Na jižní straně Clavia zakresluji kráter Blancanus (105 km), který je hodně zastíněn a kráter Scheiner (110 km).

29. 9. 2002, 00:00 – 02:10 SEČ, Strkov, jasno +5 m , AD800 (56/800 mm) – 80x, Měsíc stár: 21 dní, pozorovatel: Janoušek Otto

Měsíc na své dráze stoupá, dodělávám okraj s krátery Gruemberger (94 km), Cysatus (49 km) a velký kráter Moreus (114 km) na terminátoru. Kreslím okraj Měsíce, ale začínají se nasouvat altocumuly a tak je kresbě konec.

Bylo to ale krásné podívání, hezký zážitek se zakreslením krásné a zajímavé části Měsíce.