Neděste se, ačkoliv titulek zní jako z pohádky o strašidelném království skrývá se za ním pozitivní zpráva. Že ještě stále existují místa, kde je obloha tmavá jak nejčernější inkoust, hvězdy se třpytí jak nejdražší diamanty a Mléčná dráha se táhne od obzoru k obzoru. Tohle místo ani nemusíte hledat na opuštěném ostrově, nebo uprostřed hlubokého lesa. Žije tu spousta lidí, máme vesnice i města a dokonce i nejednu hvězdárnu.
Valašská obloha mě tenhle víkend opět mile překvapila. Jako student toho času v Brně, jsem ji už delší dobu neměl na očích, až jsem málem zapomněl, jak je neobyčejná. Tentokrát však přálo počasí i okolnosti tomu chtěly, že jsem se jí věnoval víc než jindy, když přijedu domů na víkend.
První kontakt nastal na open air festiválku 5. Rožnovské hudební úlety. Po skončení pořádně odvázaného vystoupení Monkey Business, doprovázeného světelnou show, která na pozadí mraků věrně imitovala polární záři, jsem se vydal hledal stánek se svařákem, ten jsem sice nenašel, ale na druhou stranu jsem zažil milé překvapení. Kouknu nad sebe na oblohu, kde dominuje sedmihvězdí Velkého vozu a o kousek dál jeho malá kopie, ale až nezvykle se všemi koly a celým ojem. Rozhlížím se dál a poznávám základní souhvězdí, které mívám v Brně velké problémy najít í za té nejtemnější bezměsíčné noci. A mezi nimi Stříbřitý pás Mléčné dráhy, o které se v Brně traduje, že je viditelná tak dvakrát do roka. Tady neplatí, že ozářeny člověk mezi lampami městského koupaliště by měl vidět leda tak velké kulové a na adaptaci na tmu se tady taky čekat nemusí.
Druhý den, respektive večer, jsem tentokrát po zuberské obloze provázel přítelkyni a samotného mně zaskočilo, kolik pokladů nebe ji můžu ukázat. I když na ty největší jsme se pro nevhodnost triedru pro velké výšky nad obzorem nedostali i tak byla nadšená a já s ní. Už když jsem vyšel před vchod a zimou rozklepanými rukami namířil triedr do Labutě, mé oči spočinuly na nápadné Řasové mlhovině, té kterou jsem v sometu na úpické obloze měl šanci spatřit až třetí léto. Nejvíc mě překvapilo, kolik toho můžu vidět i já krátkozraký, ale s korekční optikou i bez dalekohledu. Asi nejúžasnější bylo množství detailů v Mléčné dráze. Krom rozdělení do dvou pásů i množství výběžků a vykousnutí. Pak přišlo zjištění, že ten mlhavý flíček pod Kasiopeiou je přeci dvojice otevřených hvězdokup "chí a há" z Persea a se spatřením sousední galaxie M31 v Andromedě taky nebyl žádný problém. Ale kulovou hvězdokupu M13 v Herkulu jsem už spíš jen tušil než přímo viděl. Potěšilo mě, že vyprávění o objektech, které jsou viditelné bez dalekohledů je pravdivé a není to jen teoretické tvrzení z astronomických učebnic.
Ve městech je situace sice o trochu horší než na vesnicích, na druhou stranu jich tu zase tolik není, ale když si dovolím srovnávat s mnoha z vás známou oblohou nad podkrkonošským městem Úpice, musím říct -- jsme na tom mnohem líp, i když tu máme hodně špatných lamp a ještě víc šíleněji osvětlené kostely, stále se mi vždy vtlačí slza do oka, když sem přijedu.
