Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na obloze v červenci?

Léto bude patřit největší planetě sluneční soustavy – Jupiteru. I když se z pohledu obyvatel severní polokoule nachází jenom nízko nad jižním obzorem, tvoří nepřehlédnutelnou dominantu noční oblohy. Jupiter září uprostřed souhvězdí Střelce, na okraji nápadné Mléčné dráhy. Vychází už za soumraku a zapadá až za svítání. Po Slunci, Měsíci a Mezinárodní kosmické stanici je tím nejnápadnějším objektem noční oblohy! Navíc se k němu přiblíží téměř úplňkový Měsíc. V noci z 16. na 17. července jej naleznete vpravo od Jupiteru, o den později se náš nejbližší kosmický soused přesune nalevo od planety.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. července 2008 na 0 hodin letního středoevropského času (15. července tedy platí pro 23 hodin a 31. července pro 22 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Tím ale přehlídka nápadných objektů letní oblohy rozhodně nekončí. Přímo nad hlavou totiž zvečera najdete hvězdu, která sehrála „hlavní roli“ v hollywoodském filmu Contact. Jako nejbližší výspa mimozemské civilizace.

Vega (α Lyrae) je bezesporu nejnápadnějším objektem souhvězdí Lyry. Spolu s Denebem ze souhvězdí Labutě a Altairem z Orla tvoří tzv. Letní trojúhelník. Představuje šestou nejjasnější stálici hvězdné oblohy a na severním nebi ji dokonce předčí pouze Arcturus z Pastýře (α Bootis). Ještě zajímavější je, že zhruba za deset tisíc roků se Vega stane „Polárkou“. S ohledem na precesní pohyb naší planety se totiž ocitne jenom čtyři a půl stupně od severního nebeského pólu. V podobné roli se naposledy ocitla ve 12. tisíciletí před naším letopočtem.

Než se dočkáme „proměny“ Vegy v Polárku, můžeme se na stálici podívat větším dalekohledem. Bohužel, nic zajímavého nespatříme – hvězda se vykreslí jako oslnivě zářící, díky zemské atmosféře nepravidelně pulsující zdroj světla, ze kterého na všechny strany vystřelují „barevné šípy“. Hned vedle, jeden a půl stupně severovýchodně od Vegy, ale narazíme na jednu z nejznámějších čtyřhvězd severní oblohy – ε1,2 Lyrae.

Už v divadelním kukátku je patrné, že ji tvoří dvě stálice: první má jasnost 4,4 magnitudy, druhá je o něco slabší a nachází se od předcházející 3,5 úhlové minuty daleko. Tím ale „rozklad“ ε1,2 Lyrae nekončí. Ve větším zvětšení se každá z hvězd opět rozpadne – vždy na dvojici širokou jenom 2,5 úhlové vteřiny! Čtveřice dohromady tvoří tzv. hierarchický systém „2+2“ – stálice obou blízkých dvojic obíhají kolem vlastního těžiště jednou za tisíciletí. Systém je od nás vzdálen 160 světelných roků a všechny čtyři hvězdy jsou o něco teplejší, zářivější a hmotnější než Slunce.

Naopak šest stupňů jihozápadním směrem leží T Lyrae, tzv. uhlíková hvězda, která je nápadná svým karmínovým zabarvením. Jasnost této proměnné hvězdy kolísá v rozmezí od 7,8 do 9,6 magnitudy a její výjimečný odstín vynikne už v obřím triedru.

V mapce je okolí jasné Vegy, kde nalezneme nápadnou čtyřhvězdu ε1,2 Lyrae a červenou uhlíkovou hvězdu T Lyrae.

Vraťme se ale zpět. I když to tak na první pohled nevypadá, představuje Vega velmi zajímavý vesmírný systém. V jejím okolí existuje rozsáhlý disk plynu a prachu, jenž může být jakýmsi předchůdcem tzv. Kuiperova pásu známého z naší sluneční soustavy. Právě z něj k nám přilétá většina komet. Nepravidelnosti v tomto disku dokonce naznačují, že by se zde mohly nacházet planety snad srovnatelné s naším Jupiterem. Jejich stáří – zhruba dvě stě milionů roků – však inteligentnímu životu velké šance nedává.

Každopádně je Vega svým způsobem podobná Slunci. Také ona v nitru přeměňuje vodík na helium. Na rozdíl od naší denní hvězdy se však otáčí mnohem rychleji: jednou za půl dne. V důsledku toho je nápadně zploštělá. Zatímco polární průměr Vegy činí 2,3 průměru Slunce, její rovníkový průměr se odhaduje na 2,8 průměru Slunce. Celková hmotnost Vegy dosahuje 2,3 hmotnosti Slunce, její povrchová teplota je asi 10 tisíc stupňů Celsia.

Jako jedna z nejnápadnějších hvězd noční oblohy sehrála Vega řadu historických rolí: v roce 1850 se stala první vyfotografovanou stálicí (po Slunci), v roce 1872 se stejným způsobem podařilo zaznamenat i její spektrum. Byla také jednou z prvních hvězd, u které se změřila paralaxa – tedy vzdálenost od Slunce. Dnes víme, že ji od nás dělí 25 světelných let. Vega také slouží ke kalibraci tzv. fotometrických systémů, pomocí nichž astronomové velmi přesně proměřují jasnosti jiných stálic. Navíc patří do tzv. pohybové skupiny hvězdy Castor – proudu jasných hvězd rozptýlených po celé hvězdné obloze, který je nejspíš poslední stopou po rozpadlé, velmi řídké otevřené hvězdokupě. Součástí této nenápadné „struktury“ jsou i Fomalhaut z Jižní ryby, Alderamin z Cephea anebo Zubenelgenubi ze souhvězdí Vah.

Paradoxně, jméno Vega je jedno z nejdéle používaných. Kdy přesně byla pokřtěna, známo není. Zřejmě pochází z arabského označení „Sup“ a do evropské literatury proniklo již v 10. století našeho letopočtu.

Tu nejkrásnější podobu ale Vega předvede za zhruba 350 tisíc roků. Tehdy se k nám totiž přiblíží na vzdálenost jenom 15 světelných let. Oproti současnosti se dvakrát zjasní a vyrovná se dnešnímu Síriovi z Velkého psa. Stačí si tedy jenom chvíli počkat a výhled na tamní planety budeme mít mnohonásobně lepší.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.