Amatérská prohlídka oblohy - Zajímavý okludující systém a nešťastné počasí závěru letošního léta

Pokud jste se v minulých dnech dívali na snímky z Meteosatu, mohli jste si všimnout čehosi zvláštního. Tím čímsi byl na první pohled nezajímavý pás frontální oblačnosti, který se táhl od Skandinávie až po jižní Francii. To, že nešlo o běžnou studenou frontu, prozradila však až animace několika snímků a následná konfrontace se synoptickou mapou.

O co se jednalo? Přiznám se že nejsem odborník na synoptickou meteorologii, ale i při studiu pouhé přízemní synoptické mapy mi bylo jasné, že se nad východním Atlantikem skutečně dělo cosi nevšedního, ba až „nekalého“. A nešlo jen o onen samotný pás oblačnosti, na který mě vlastně původně upozornil Mgr. Martin Vilášek, kterému neujde snad nic.

Při pohledu na synoptickou mapu z pondělí 22.8.2005, která ukazuje situaci panující nad východním Atlantikem a střední a severní Evropou, připomínala spíše mapu bitevního pole než klasickou povětrnostní situaci. O své dominantní postavení se zde totiž přetahovaly hned tři tlakové níže uskupené do trojúhelníku s vrcholy nad Islandem, severním Jadranem a Špicberky. Jelikož na jednotlivých polokoulích cirkulují vlivem Corriollisovy síly tyto útvary vždy stejným směrem (na severní polokouli je to proti směru hodinových ručiček, na jižní naopak) snaží se mezi sebou udržovat i patřičnou vzdálenost, aby nedocházelo k jejich střetům, zkrátka aby nevznikaly kolizní místa, ve kterých by docházelo ke tření obrovských vzduchových hmot. Oblasti mezi tlakovými nížemi proto obsazují útvary opačného charakteru - tlakové výše, výběžky vyššího tlaku vzduchu, anebo alespoň hřebeny vyššího tlaku vzduchu. Zde je pak horizontální proudění vzduchu mnohem menší, díky čemuž se zde vyskytuje obvykle počasí s menší oblačností, beze srážek, případně i s bezvětřím. Z hlediska rozložení přízemního tlakového pole se dá říci, že je to takové nárazníkové pásmo, či demarkační linie mezi cyklónami, které by se jinak navzájem porafaly jak vzteklí psi.

Pokud se jedná o postup frontálních systémů, které jsou s tlakovými nížemi vždy více či méně spojeny (v našich podmínkách postupují podél předních stran tlakových níží a pohybují se od západu k východu), pak oblasti vysokého tlaku vzduchu (zejména pak okolí středu anticyklon), pro tyto fronty nebývají vhodným útočištěm. Pokud je to jen trochu možné, fronty se těmto oblastem vyhýbají a postupují podél isobar, což znamená, že se tlakovou výši snaží „obejít“. Občas se ale může díky působení silného proudění tlakové níže stát, že jsou do oblasti vlivu anticyklóny přecijenom nuceny vstoupit, resp. jsou zde de facto zatlačeny. Pokud tato situace nastane, pak je ve většině případů osud fronty, nebo alespoň její části, zpečetěn. Působení oblasti vysokého tlaku vzduchu ji zahubí.

Proč tomu tak je, není těžké pochopit. „Vysoký tlak“ působí totiž proti výstupným proudům (resp. působí zde sestupné proudy), které jsou pro vznik frontální oblačnosti existenčně důležité, a oblačnost se tak rozpustí jak pára nad hrncem. Tolik tedy k stručné teorii, a vraťme se k situaci z 22.8.2005.

Když se podíváme na synoptickou mapu, můžeme vidět okludující systém táhnoucí se od své alma mater na severu (tlaková níže se středem nad Špicberky) až ke středu Azorské tlakové výše (což samo o sobě svědčí o mohutnosti celého systému), kde si můžeme povšimnout zvláštního jevu, kterým je skutečnost, že v oblasti poblíž středu této anticyklony se nachází teplý (jižní část) resp. studený (severní část) sektor vzduchu charakterizovaný příslušnými frontálními čárami. S trochou nadsázky se dá říci, že tento obrázek připomíná spíše střed mladé cyklony, neboť zde máme teplý a studený sektor spojující se poblíž středu tohoto tlakového útvaru, kolem kterého ve směru hodinových ručiček obíhají. Jejich rozmístění je ovšem oproti cykloně inverzní a i smysl rotace opačný (hovoříme-li o cyklóně severní polokoule). Zkrátka, samotná přítomnost tohoto systému ve středu oblasti vysokého tlaku vzduchu charakterizovaného uzavřenými izobarami a s tlakem vzduchu 1034 hPa ve svém středu, je prostě bizardní.

Synoptická mapa: Situace z 22.8.2005, 00 UT

To však ale není na celé zmiňované situaci nad západní Evropou to nejpodstatnější. V minulých dnech jsme byli šokováni záplavami v zemích Beneluxu a Alpských oblastech. Příčinu tohoto fatálního stavu však lze poměrně snadno vystopovat. A nejen tu. Můžeme také odpovědět na dnes tak časté otázky, proč je konec prázdnin charakterizovaný současným ne příliš letním počasím. Opět ale musím začít popořádku.

Na již zmiňované synoptické mapě můžeme vidět nad průlivem La Manch a Norským mořem výrazný okludující systém, o kterém jsem již hovořil. Tento systém není ovšem zajímavý jen svou již zmiňovanou značnou rozsáhlostí, ale především tím, že byl sevřen mezi dvě tlakové níže. V podstatě se vůbec nepohyboval a byl drcen oběma tlakovými nížemi jako mezi obrovskými mlýnskými kameny. Celá situace byla z pohledu tohoto systému nejhorší nad La Manchem v tzv. sedle. Sedlo je odborný výraz pro oblast, mezi dvěma tlakovými nížemi a dvěma tlakovými výšemi uspořádanými diagonálně, tj. že tlaková výše sousedí vždy se dvěma tlakovými nížemi (a naopak), přičemž žádné dva stejné tlakové útvary spolu navzájem nesousedí. V našem případě v tomto sedle docházelo také k okluzi (studená fronta doháněla teplou, čímž se studený vzduch podsouval pod teplý sektor, který tak byl uzavřen a vytláčen vzhůru). Z hlediska dynamiky atmosféry je proces okluze velice aktivním procesem, kde dochází k likvidaci teplého sektoru a oblast, kde k němu dochází, je pak poctěna srážkami a průběžnému rozpadání a narůstání oblačnosti.

Pokud okluzní fronta, jejíž rozpad je ještě zesilován působením dvou tlakových níží, navíc setrvává nehnutě nad jedním místem, může z toho koukat pěkný malér v podobě vysokých srážkových úhrnů a v konečném důsledku pak vzniku povodní. A to, jak již dobře víme, se také i stalo.

Pro dokreslení rozpadání tohoto systému nám poslouží animace, kterou sestavil Mgr. Martin Vilášek seřazením 19 snímků z Meteosatu, na které můžeme v infračerveném oboru spektra sledovat rozpadávání srážkově významné oblačnosti (je to dobře patrné nad Francií). Nad střední Evropou pak můžeme pozorovat tzv. přetáčení okluze, ke které dochází obvykle u horizontálně méně rozsáhlých tlakových níží, které se nestačily vyplnit dříve, než okluzní bod dostoupil k nejsevernějším partiím cyklóny. V tomto okamžiku může dojít k tomu, že se střed cyklóny přesune k okluznímu bodu, čímž se cyklóna zregeneruje (omladí). Zokludovaná část (na mapě ji představuje okluzní fronta) je "odhozena" a záhy se rozpouští. Srážková pásma zregenerované cyklóny mohou opětovně zasáhnout území, nad kterým již v předchozích dnech frontální systém jednou přešel. Tato skutečnost také v našem případě výrazně přispěla k nadmíru vydatným srážkám v oblasti Alp, kde se před tím vyskytoval vzduch instabilního zvrstvení, kde vznikaly četné bouřky.

Synoptická mapa: Situace z 23.8.2005, 00 UT (Můžeme si povšimnout přetáčení okluze v oblasti střední Evropy)

Dá se říci, že konec letošních prázdnin je ve znamení řádění tlakových níží. Jsem zvědav, co nám přinese počasí v dalších týdnech a zda se vůbec dočkáme ještě nějakých horkých letních dnů, které nám prognostici neustále tak slibují.

Zdroj pro animaci: web ČHMÚ

Děkuji Mgr. Martinu Viláškovi za spolupráci!