Pamatuji si, jak se jednou u hvězdárny na Kraví hoře, tedy v parku uprostřed Brna, střílelo. Stáli jsme u dalekohledu, chránění zdí, a spekulovali, zda si nějaký idiot rozhodl otestovat pár petard a nebo zda si tu skutečně nažhavený pistolník vyřizuje účty. Hlavu však nechtěl vystrčit ani jeden z nás.

A nebo ta zvláštní scéna, která se odehrála v létě 1993. Na hvězdárně v Úpici, v rámci tradiční astronomické expedice, se tehdy shromáždilo několik desítek začínajících i pokročilých pozorovatelů. Najednou někdo přišel s informací, že se kousek od spodní branky zcela netradičně shromažďují policejní auta... Nijak neosvětlená, neoznačená, kolem spousta černě oděných policistů... jako kdyby něco a nebo spíše někoho hledali.

Jsa hlavní vedoucí, vyrazil jsem nakonec spolu s nezbytným doprovodem na výzvědy.

Odpověď na otázku: "Dobrý podvečer, víte mi tady máme astronomický tábor a chtěli jsme se zeptat, co se tady asi děje," mi vyrazila dech.

"Co je vám do toho! O nic se nestarejte!"

Naštěstí žijeme v českém státě, kde se nic neutají. Stačilo zavolat na místní městskou a ti nám ihned prozradili, že se jedná o tajný zátah na mezinárodní gang překupníků s kradenými auty a u hvězdárny je velitelské stanoviště koordinující zásahové jednotky.

Všechny svaly, stejně jako ty v okolí místa, o kterém se žádný slušný člověk prakticky vůbec nebaví, jsem měl sevřené i při jiných příležitostech. Například, když jsme spolu s Tomášem Havlíkem pozorovali jižní oblohu v Maroku, poblíž místní dopravní tepny. Ne, že by zde nebyl čilý provoz, chodci, cyklisté i řidiči dálkových tiráků nás navštěvovali co minutu, ale nikdo vůbec, ale skutečně vůbec nesvítil! Jak viděli na cestu, dodnes nechápu, ale oba jsme se vnitřně shodli, že nám naše první noc ve zcela exotické Africe, kam jsme zavítali úplně prvně v životě, odvahy moc nepřidala. I když... zatímco já měl bobky u prdele, Tomáš něco vykládal, vykládal, najednou uprostřed věty ztichnul... Pár minut jsem čekal, že bude pokračovat, a pak jsem pochopil, že usnul.

To, když jsem s Mariánem vyrazil do kopců u Udžainu, kde jsme se chtěli kochat indickou oblohou, to jsem strach neměl. Prostě jsme odjeli autobusem do nějaké vesnice a pak šli po polních cestách někam mezi pole. Tam jsme si roztáhli igelity, stativy i dalekohledy a dívali se na ty nebeské krásy. Jenže pak přišla ona zákeřná Mariona hláška: Nemyslíš, že by zde mohli být nějací jedovatí hadi nebo pavouci?

Jo, to bylo super. I když jsem se i pak díval na oblohu, druhým okem jsem neustále sledoval své okolí a za každým šustivým zvukem viděl kobru, anakondu a nebo rovnou krvežíznivou tarantuli. A bylo mi přitom úplně jedno, zda se vůbec něco takového může v Indii vyskytovat.

Snad nejkrásnější pozorovací strach ale přišel někdy v září během pozorování na hvězdárně v zapadlých Roztokách, nedaleko východoslovenského Svidníku. Je-li v okruhu několika stovek kilometrů nějaká hvězdárna na skutečně zapomenutém místě, pak to jsou právě Roztoky. Vesnice o pár stovek obyvatel, kteří mluví zcela nesrozumitelným jazykem, autobus dvakrát denně, obloha černá jako uhel, nekonečné lesy plné hub... a tenkrát i jeleni v říji.

Prostě jsme seděli u našich sometů a dívali se do hlubin vesmíru. Nejdříve v dálce, poté čím dál blíže, ozývalo se celou noc zlověstné troubení jelenů v říji. Zdáli se tak blízko! Nakonec se několik nás pozorovatelů shromáždilo do pozorovacího kolečka -- zády k sobě, kryli jsme se navzájem. Nepochybuji přitom, že pokud by se ze tmi na nás vyřítil dravý jelen, hodili bychom po něm nejen naše drahocenné dalekohledy, ale i útočné stativy. Tedy, pokud bychom to vůbec stihli.