Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na obloze v lednu?

V neděli 4. ledna 2009 v 17 hodin odpoledne se naše planeta Země ocitne nejblíže ke Slunci. Obě tělesa bude dělit vzdálenost 147 milionů a 96 tisíc kilometrů. Jenom o tři dny později, ve středu 7. ledna, se můžeme podívat na zajímavé seskupení Měsíce a hvězdokupy Plejády ze souhvězdí Býka.

Měsíc před úplňkem bude patrný již na světlé večerní obloze. To nejzajímavější ale začne až krátce před půl šestou našeho času. Za temným okrajem měsíčního disku bude mizet jedna jasná hvězda za druhou, aby se po několika desítkách minut objevovaly na druhé, Sluncem osvětlené straně Měsíce. Ta nejnápadnější stálice, označovaná jako Electra, zmizí při pohledu z Prahy v 17 hodin 30 minut, při pohledu z Valašského Meziříčí o pět minut později. Na opačné straně se zase objeví v 18 hodin a 21 minut.

Průchod Měsíce zajímavou hvězdokupou Plejády skončí po 20. hodině, kdy se zpoza osvětlené strany vynoří poslední z nápadných stálic. Celý úkaz bude patrný i při pohledu bez dalekohledu, mnohem pohodlněji si jej ale prohlédneme jakýmkoli optickým přístrojem, například loveckým triedrem. Nejlépe se ale zákryt Plejád Měsíce sleduje skutečně kvalitním dalekohledem s velkým zvětšením, ve kterém jsou patrné jednotlivé stálice mizící za hrbolatým měsíčním kotoučem. Samozřejmě, že celý úkaz bude pozorovatelný pouze z planety Země – vždyť na Měsíc se budeme dívat ze vzdálenosti 360 tisíc kilometrů, zatímco hvězdokupa je více než deset miliardkrát dál. Pokud nebude během setkání Měsíce s Plejádami přát počasí, pak letos dostaneme ještě jednu šanci. Podobný úkaz se totiž odehraje i v ranních hodinách 18. července. Leden je ale zasvěcen také planetě Venuši, která tvoří dominantu večerní oblohy. Zapadá před 21. hodinou a navíc kolem ní hned dvakrát projde Měsíc. Poprvé nalezneme jeho úzký srpek poblíž večernice během prvního večera Nového roku, podruhé v pátek 30. ledna 2009. Viditelný je i Merkur (v první polovině měsíce večer nad jihozápadním obzorem) a Saturn, který představuje dominantu souhvězdí Lva. Doba největší „slávy“ druhé planety sluneční soustavy však přijde až za několik týdnů.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. ledna 2009 na 21 hodin středoevropského času (15. ledna tedy platí pro 20 hodin a 31. ledna pro 19 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Naopak nad jihem můžeme po celý leden z večera obdivovat stopy po kdysi nejrozsáhlejším souhvězdí pozemské oblohy. Loď Argo zabírala na nebi přes 1600 čtverečních stupňů a obsahovala velké množství jasných hvězd, na prvním místě s Canopem. Právě u něj lze přitom vystopovat začátek „cesty“ této nebeské bárky. Už v Sumerské říši byl totiž Canopus a jeho okolí spojeno s bohem Ea, králem pravod a ochráncem všech námořníků. Později došlo ke ztotožnění této oblasti s lodí Argonautů, kteří se pokusili zmocnit zlatého rouna krále Aiéta. To se jim s pomocí Aiétovy dcery nakonec podařilo, takže když se po dlouhé a strastiplné cestě vrátili domů, umístila bohyně Athéna loď na oblohu.

Loď Argo měla sice na nebi podle přání sličné Athény setrvat navěky, nepřežila však kanonizaci souhvězdí v první polovině 20. století. Astronomové ji totiž z praktických důvodů rozdělili na několik menších částí: Kýl (latinsky Carina), Plachty (Vela), Lodní záď (Puppis) a Kompas (Pyxis). Z našich zeměpisných šířek si přitom můžeme prohlédnout jenom některé; v České republice totiž nad obzor vstupuje pouze část souhvězdí Lodní zádě a Kompasu. Canopus (α Carinae) představuje druhou nejjasnější stálici noční oblohy (hned po Síriovi z Velkého psa). Jako naoranžovělá hvězda je přitom pozorovatelná již ze 37. stupně severní rovnoběžky, takže stačí na přelomu kalendářního roku vycestovat na sever Afriky a už se na ni můžeme podívat.

Pojmenování „canopus“ vychází z přepisu řeckého označení „Κάνωβοζ“, které je nepřeložitelné a zřejmě souvisí s mnohem dávnějším egyptským jménem „kahi nub“, tj. Zlatá Země. Při pohledu z Egypta se totiž pohybuje jenom nízko nad obzorem a tak je Canopus zpravidla díky zemské atmosféře nápadně naoranžovělý. Existuje však několik dalších, stejně pravděpodobných výkladů. Canopus sledujeme ze vzdálenosti 310 světelných let. Vlastnosti přicházejícího světla naznačují, že má povrchovou teplotu asi 8 tisíc stupňů Celsia a průměr zhruba 70krát větší než je průměr našeho Slunce. Odhady její hmotnosti kolísají kolem 8 hmotností Slunce, takže je téměř jisté, že se časem přemění v tak zářivého obra, jakým je Betelgeuze ze souhvězdí Oriona. Pokud neexploduje jako supernova, pak Canopus v závěru existence vytvoří pomíjivou planetární mlhovinu a chladnoucí jádro – bílého trpaslíka. Na rozdíl od ostatních objektů tohoto druhu však nebude složeno převážně z uhlíku a kyslíku, nýbrž půjde o mnohem vzácnějšího kyslíko-neonového trpaslíka.

Jak známo, podoba souhvězdí není věčná – hvězdy ve vesmíru vznikají, vyvíjejí se a opět zanikají. Například hvězdokupa Plejády se vytvořila teprve před 90 miliony roky. Naopak v průběhu následujících několika milionů roků explodují a definitivně zaniknou takové stálice jako Betelgeuze z Orionu, Deneb z Labutě a nebo Antares ze souhvězdí Štíra. Nebe se ale mění i v kratších časových odstupech. Hvězdy se totiž pohybují kosmickým prostorem, třeba Toliman, nejnápadnější stálice souhvězdí Centaurus, se ke Slunci přibližuje rychlostí 20 kilometrů za sekundu. Ve 210. tisíciletí se v současnosti nejjasnější hvězda noční oblohy Sirius ze souhvězdí Velkého psa vzdálí natolik, že jej jasností překoná Vega z Lyry. Výrazně se také změní podoba skupiny Velkého vozu a rozpadne se krásný obrazec souhvězdí Orionu. Ode dneška za 1,5 milionu roků proletí kolem Slunce červený trpaslík označovaný jako Gliese 710. Nyní se nachází 63 světelných let daleko, v budoucnu se k nám přiblíží na pouhých 1,1 světelného roku. Naopak – před 3 miliony roků hvězdnému nebi dominovala právě hvězda Canopus z Lodní zádě. Tehdy se k našemu Slunci přiblížila na vzdálenost 180 světelných let a byla zhruba 2krát jasnější než je současný Sirius. Zajímavé je, že se ode dneška za půl milionu roků opět vrátí do čela žebříčku nejnápadnějších stálic (již zmiňovaný Sirius se totiž mezitím od nás výrazně vzdálí). A jelikož není vyloučeno, že Canopus skutečně exploduje jako supernova, může nám v daleké budoucnosti předvést jedno úžasné představení. Zjasní se více než stotisíckrát a snadno ji zahlédneme i na denní obloze.

Hvězda Canopus však sehrála zajímavou roli i v novodobé minulosti. Ještě před vynálezem kompasu sloužila k alespoň hrubému určení světových stran. A protože se nachází daleko od ekliptiky a navíc je izolovaná od ostatních nápadných stálic, používaly tuto hvězdu první americké meziplanetární sondy při orientaci v prostoru. Tzv. „Canopus star tracker“ byl součástí prvních laboratoří studujících Merkur nebo Venuši a neobešla se bez něj ani legendární výprava dvojice sond Voyager, která v 80. letech minulého století provedla základní průzkum vnějších částí sluneční soustavy.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.


© APO 2002-2008, veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace. Děkujeme. Tyto stránky provozuje občanské sdružení Amatérská prohlídka oblohy.