Když jsem ve středu večer přijel kolem půl sedmé ze školy a vystoupil z autobusu, povšimnul jsem si mlžných chuchvalců pomalu se sunoucích ve světle pouličních lamp. Zprvu jsem se domníval, že jde o chuchvalce kouře, ale za chvíli už mi bylo jasné, že jsem se mýlil. Při pohledu proti světlu lampy jsem uviděl stovky kratičkých záblesků a hned mi bylo jasné, že jde o ledové krystalky a že se mi naskýtá možnost shlédnout halovou podívanou na nich. Doma jsem popadl foťák a vyrazil do terénu. Nemusel jsem ani dlouho čekat a byl mi dopřán pohled na levé superparhelium u jedné z lamp. Název je možná trochu zavádějící, protože toto superparhelium nebylo vůbec super, poněvadž jeho jasnost byla velmi malá, ale v halové terminologii se tento oblouk, táhnoucí se od umělého světelného zdroje šikmo nahoru, skutečně tak nazývá. Superparhelium se však nezdrželo dlouho, protože krystalky velice záhy přestaly padat. Vůbec jsem nebyl zklamaný, protože se jednalo o moje první pozorování halového jevu u umělého osvětlení, ale přál jsem si vidět víc. A proto jsem vyčkával, procházel Ždánicemi a doufal, že se krystalky vrátí. A skutečně se vrátily.

Kolem čtvrt na deset jsem si všimnul, že od několika lamp přede mnou se směrem nahoru táhnou slabé světelné sloupy - obdoba halových sloupů, které vznikají u slunce nebo měsíce, když jsou nízko nad obzorem. A pak to začalo: Krystalky se vyrojily v tak ohromném množství, až se zdálo, že sněží. Všechno kolem se rychle pokrývalo bělavou vrstvičkou spadaných krystalků a prakticky u všech silnějších světelných zdrojů v okolí se objevily jasnější či slabší halové sloupy a to jak horní tak dolní části. Určitě nepřeháním, když řeknu, že v maximu jsem měl možnost vidět dobrou stovku sloupů. Nejzajímavější však byly sloupy u reflektorů přibližujících se automobilů. S tím, jak se přibližovaly, tak docela rychle rostly do výšky a nabíraly na intenzitě a v několika případech též na jejich horních koncích bylo možné vidět, jak se rozštěpují ve dvě části a vytvářejí tak obdodu horního dotykového oblouku. Skutečně krásná podívaná. Bohužel, oblast padání krystalků přešla a sloupy zmizely tak rychle, jak rychle se objevily. A mě zůstala jen vzpomínka a pár nepovedených snímků. Později jsem se ještě vrátil s mikroskopem, abych prozkoumal napadané krystalky, což se mi nakonec i přes značné obtíže částečně povedlo, takže můžu říct, že padaly jak ledové destičky, tak sloupky a dokonce i nějaké pyramidální krystalky. Ze všeho nejvíc však bylo podlouhlých ledových jehliček.

Následující den ráno jsem vyšel ven s úmyslem vyfotit paprsky v mlze, která se válela na nedalekém poli. Asi za půl hodiny jsem se s nepořízenou vracel. A najednou jsem pocítil, jak mě něco lehce píchá do tváří. Když jsem se podíval směrem k obloze, uviděl jsem... padající krystalky. Okamžitě jsem se otočil a po ujítí několika metrů, kdy mi ve výhledu přestaly vadit budovy, jsem uviděl krásné levé parhelium, slabší malé halo a horní část halového sloupu.

Dalších pár metrů chůze mi odhalilo i druhé parhelium, které se promítalo částečně na oblohu a částečně před stromy. A když jsem se kousek vrátil, zobrazilo se mi to samé parhelium na stěnu budovy. Byl to naprosto úžasný pohled - každý můj krok parhelium poslušně následovalo a "šlo" jako hodný pejsek stále kousek ode mě; pouze chvílemi se ztratilo. To když byla moje pozice vůči slunci nevhodná a paprsky tak nemohly zasáhnout oblast, kde by mělo parhelium být.

Parhelia byla opravdu zajímavá, zvláště když jsem se na ně zadíval na delší dobu oproti nějakému blízkému předmětu. Krásně byly vidět jednotlivé blýskající se barevné krystalky a zdálo se, že parhelium jakoby pluje na místě. Barvené krystalky jsou dobře patrné na následujících dvou obrázcích.

Samozřejmě, že parhelia nebyly jediné jevy, které jsem měl čest pozorovat. Kromě již zmíněného malého hala a horního halového sloupu, byl viditelný rovněž dolní sloup. Tento byl nejzajímavější když jsem stál na rozlehlém poli a sloup se táhnul od slunce prakticky až k mým nohám. Na pár okamžiků jsem na něm zahlédnul taky spodní slunce neboli subsun. Dolní sloup byl sice dost výrazný, ale hodně špatně se fotil. Na ukázku přikládám jeden jeho snímek.

Jako už docela zkušený pozorovatel halových jevů jsem samozřejmě sledoval i další oblasti "oblohy" (obloha je v tomto případě mírně zavádějící termín :-)), zda se neukážou i další jevy. Až později jsem zjistil, že jsem na některé jevy úplně zapomněl a že mi tak možná unikly. Každopádně jsem měl možnost na několik minut pozorovat slabý horní dotykový oblouk, který se na chvíli mírně zjasnil. Nad ním se pravděpodobně nacházel i Parryho sunvex oblouk, ale ten byl už velice slabý.

Velice zajímavým jevem se stal také cirkumzenitální oblouk. Ten byl sice dost slabý a zpočátku takový obyčejný, ale později mi připadalo, že mi visí těsně nad hlavou a že se stačí jen natáhnout a budu si jej moci odnést domů. Krásná představa, jenže než bych jej domů přinesl, zaručeně by mi v hrsti roztál a tak jsem jej nechal, aby mi dál tiše visel nad hlavou. (Snímek jsem musel docel hodně upravit, aby na něm slabý cirkumzenitální oblouk lépe vynikl.)

Úžasné taky bylo, když jsem se procházel po zasněženém poli a parhelia zjasňovala a slábla společně s tím, jak jsem procházel oblastmi s různou hustotou krystalků. To už se ale slunce dostávalo postupně výš a výš a záplava krystalků pomalu řídla.

Zajímavý byl také samotný konec úkazu, kdy už se zdálo, že žádné halo není vidět. Když jsem si však zakryl slunce, viděl jsem stále poslední poletující krystalky, které se jako diamanty leskly právě v místech, kde bylo malé halo, parhelia, horní dotykový oblouk a cirkumzenitální oblouk a vytvářely tak jakousi bělavou siluetu halových jevů (barvy už nebyly pozorovatelné). Takto tedy skončila úžasná halová podívaná, která však měla derniéru až následujícího dne.

V pátek ráno jsem v brzkých ranních hodinách přijel do Brna. Díky ne moc dobrému autobusovému spojení jsem měl před školou asi hodinu a půl čas. Povšiml jsem si ale, že je všechno pokryto bělavou vrstvičkou - přesně takovou, jakou jsem viděl oba dva předchozí dny po padání krystalků. Nasedl jsem proto na tramvaj a nechal se odvézt na konečnou v naději, že bych mohl "potkat" padající krystalky a znovu tak vidět halové jevy u umělého osvětlení. Prakticky hned jak jsem vysedl z tramvaje, jsem proti světlu spatřil padající krystalky a několik halových sloupů.

Ty však za chvíli zmizely, ale přibližně 200 metrů ode mě jsem spatřil spoustu dalších světelných sloupů, které "trčely" vzhůru od každého intenzivnějšího světelného zdroje. Samozřejmě jsem se tím směrem vypravil a musím říct, že to opět byla krásná podívaná.

Kromě nespočetného množství někdy i dost jasných sloupů, jsem spatřil také horní dotykový oblouk, který je slabě vidět na následujícím snímku v horní části nejjasnějšího sloupu.

Postupoval jsem společně s oblastí padání krystalků, ale čas se nachýlil a já se musel vydat směrem zpátky. Ale zase mi zůstala krásná vzpomínka, obzvláště na některé výjimečné sloupy. Jeden z nich se totiž táhnul od reflektoru automobilu do ohromné výšky prakticky až k zenitu, i když pojem zenitu tady jaksi postrádal smyslu, neboť se mi zdálo, že jej mám těsně nad hlavou. Po pravdě řečeno ten sloupy nebyl jeden, ale dva - od každého reflektoru jeden. Dalším velice zajímavým sloupem (respektive opět šlo o dvojici sloupů) byl oranžový blikající sloup, který rychle vznikal a zanikal ve světle blikajících majáků vozidla silničářů.

Tak tedy proběhly mé tři dny ve znamení diamantového prachu. A teď mi nezbývá než čekat, až se opět v ovzduší objeví mihotající se světýlka ledových krystalků.