Dnes je tomu přesně sedmnáct let, co se ve Velkém Magellanově mračnu objevila nová hvězda - hvězdička označená Sanduleak -69 202 ukončila svůj život v gigantické explozi - supernově typu II. Stala se tak pouhým okem viditelnou supernovou po prakticky čtyřech stech letech.
Supernovy jsou konečným stádiem života hvězd hmotnějších než asi 10 hmotností Slunce. Po relativně krátkém pobytu na asymptotické větvi obrů v Hertzspungově-Russelově diagramu hvězda prohraje svůj celoživotní souboj s gravitací a její heliové jádro náhle zkolabuje na neutronovou hvězdu, v hmotnějším případě dokonce až na černou díru. Vnější vrstvy kolabují později a dopadají na vnitřní, což má za následek vznik rázové vlny. Přebytečná potenciální energie se uvolní ve formě gigantické exploze, při níž se vyzáří 1044 až 1046 J energie. Díky nadbytku energie mohou probíhat i "ztrátové" termonukleární reakce, při nichž vznikají chemické prvky těžší než železo.
Hvězdné pole ve Velkém Magellanově mračnu - po explozi supernovy a před ní.
SN 1987A, její exploze se udála v bezpečné vzdálenosti 170 000 světelných roků, sehrála důležitou roli ve stelární astrofyzice. Při kolapsu se totiž uvolní energie na všech vlnových délkách, ale také ve formě neutrin, které v tomto případě k Zemi dorazily pár okamžiků před světelným zábleskem. To byl důležitý údaj pro astrofyziky, snažící se proniknout do hloubi výbuchů supernov a také pro určení maximální hranice klidové hmotnosti neutrin. V detektorech bylo zaznamenáno celkově 19 neutrin ze SN 1987A, jejichž postupný dopad umožnil odhadnout maximální klidovou hmotnost na 10 eV/c2 (elektron má klidovou hmotnost 512 keV/c2, 1 eV/c2 odpovídá přibližně 1,7x10-36 kg). V maximu jasnosti dosáhla super-nová hvězda na metu 2,9 magnitud.
Pozůstatek po SN 1987A je sledován nejmodernější pozorovací technikou. Na fotografiích například z Hubblova dalekohledu jsou pozorovatelné zajímavé prstence, které zřejmě vznikají srážkou rázové vlny s řídkými částmi obálky, které hvězda odvrhla ještě dlouho před svým definitivním koncem. Jde o jakési světelné echo.
Prstence kolem SN 1987A. Fotografie z HST z roku 1997, uprostřed je zachycen vývoj pozůstatku po jevu.
Snímek z HST z listopadu 2003 ukazuje, že rázová vlna šířící se od centra výbuchu, ohřívá již před výbuchem odvržené vnější vrstvy obálky. V místech "světelných perel" došlo nárazem k ohřátí materiálu až na miliony stupňů, což jej přinutilo zářit napříč elektromagnetickým spektrem. Poloměr prstence je přibližně jeden světelný rok, rázová vlna se pohybuje rychlostí přibližně 60 milionů kilometrů za hodinu.
