Na záběrech z kosmických sond je Saturn čarokrásnou planetou opásanou jemným prstenem. Bohužel, co se týká jednotlivých podrobností, je pouze slabým odvarem pestrého Jupiteru. Úhlový průměr Saturnu se totiž pohybuje kolem dvaceti vteřin, pokud započítáme i prstence, pak je dvakrát větší.
Jestliže se na planetu podíváte v kvalitním dalekohledu o průměru objektivu alespoň pět centimetrů, všimnete si za klidného vzduchu jeho drobných prstenů už při dvacetinásobném zvětšení. Větší přístroje vám ovšem ukáží ještě více.
I když jsou Saturnovy prsteny složeny z částic vodního ledu, od velikosti obytného domku až po jemný prach mikrometrových rozměrů, při pohledu ze Země se jeví celistvé, pouze rozdělené na tři části. Zhruba uprostřed si můžete všimnout tmavého předělu, tzv. Cassiniho dělení, pojmenovaného podle objevitele, francouzského astronoma Giovanni Domenica Cassiniho (1677-1712). Tato poměrně nápadná mezera odděluje vnější prstenec A od jasnějšího a širšího vnitřního B a její šířka je srovnatelná s Atlantským oceánem mezi Evropou a Amerikou.
Mezi Cassiniho dělením a okrajem prstence A bývá ve větších přístrojích, navíc za klidného vzduchu, na východním a západním okraji pozorovatelné obdobné, avšak méně výrazné Enckeho dělení. Na vnitřním okraji prstence B lze kromě toho tu a tam zahlédnout mlhavý, jemný a nenápadný prstenec C, přezdívaný též krepový.
Dělení jsou tmavá a prstenec C nevýrazný proto, že obsahují jen velmi malé částice, naopak prstenec A a B oplývají velkými zrny. Ve spořádaném tvaru je drží zvláštní, tzv. pastýřské měsíce. Navíc jsou prsteny neobyčejně tenké: jejich šířka činí jen několik stovek metrů a při pohledu z boku mají ze Země úhlovou tloušťku pod jednu úhlovou vteřinu. Jen tak pro představu: Kdyby měly prsteny stejnou tloušťku jako list papíru, činil by jejich průměr čtyřicet metrů!
Saturnova rotační osa je vůči rovině ekliptiky, ve které se pohybuje Země, skloněna pod úhlem 27 stupňů. Proto můžeme sledovat, jak planeta během oběhu kolem Slunce pozvolna mění rozevření prstenů (jeden Saturnův rok trvá 29,5 pozemských let). Přesně z boku jsme je naposledy spatřili v roce 1995, pak se až do roku 2003 rozevíraly a nyní se opět zavírají. Dalšího průchodu Země rovinou prstenů se dočkáme až v roce 2009.
V atmosféře planety můžete zahlédnout podobné jevy jako u Jupiteru. Především tu je tmavší Jižní mírný pás a Jižní polární oblast (výhled na severní polokouli nám momentálně zakrývá prstenec). Zřetelný bývá i stín, který vrhají prsteny na planetu. V době několik měsíců před opozicí a po ní je avšak mnohem nápadnější stín, který vrhá planeta na prsteny.
Saturn sice rotuje trochu pomaleji než Jupiter, má ale jenom poloviční hustotu a proto je ještě zploštělejší. Rovníková oblast se kolem dokola otočí za 10 hodin 14 minut, ve středních šířkách o celých 24 minut později.
Obdobně jako ostatní obří planety i tuto doprovází celá suita menších i větších satelitů. Nejjasnější je Titan -- vypadá jako hvězdička osmé velikosti, která kolem Saturnu oběhne jednou za šestnáct dní. V největší východní či západní výchylce se vzdaluje až na pětinásobek úhlového průměru prstenů, tedy tři úhlové minuty. Titan patří mezi největší měsíce -- velikostí předčí nejen Pluto, ale i Merkur. Navíc ho obklopuje mléčná atmosféra, která se na začátku roku 2005 stane cílem přistávacího pouzdra Huyghens sondy Cassini.
V menších dalekohledech spatříte i Rheu, satelit desáté velikosti nevzdalující se na více než dvojnásobek velikosti prstenů. Naopak velmi vzdálený je Japetus. Jeho polokoule, která směřuje při letu kolem Saturnu dopředu, je výrazně tmavší, proto má při největší západní výchylce jasnost deset magnitud, zatímco při východní je o celé dvě magnitudy slabší. Tehdy se ale vzdaluje až na dvanáct průměrů prstenů daleko (9 až 10 úhlových minut) a je těžké ho odlišit od běžných stálic.
