Amatérská prohlídka oblohy - Bizardní zážitky z pozorování

Stojíte u Sometu binaru 25x100 a usilovně se snažíte došmrdlat kresbu nějaké delikátní otevřené hvězdokupy. Chladné počasí zadírající se pod šusťákové kalhoty a dokonce i bytelné, nepromokavé boty vás však už řadu hodin pomalu, ale jistě nahlodává... ruku v ruce s unikajícími kilojouly přitom roste tlak v podbřišku... Ještě chvilku, ještě minutku... ještě dodělám tuhle jednu hvězdičku a celou kompozici zkontroluju... ještě... ještě... najednou se vám ale tělo vymkne z rukou, svaly nečekaně povolí a vy už se jen s tím nejtrapnějším pohledem díváte na zvětšující se skvrnu teplého mokra podél obou vašich nohou...

Ne, tento zážitek se skutečně nestal mně, ale jednomu mému, tehdy téměř dospělému a dnes opět nedospělému kamarádovi... Na druhou stranu mám i já něco podobného v záloze. Myslím, že jsem se na oblohu začal dívat jako skutečný fanatik. Ve svých šestnácti jsem zcela propadl kouzlu noční oblohy a neváhal téměř každou jasnou noc vyrazit městkou hromadnou dopravou na okraj Brna. V baťohu jsem měl Somet binar 25x100, rozkládací stoličku, pozorovací deník a důležitý stativ jsem táhl za levým ramenem... Tak, jak šel čas, a hlavně přišla zima, stala se moji další výbavou i malá termoska s horkým čajem. Byla vynikající a v třeskutých lednových mrazech skutečně nezastupitelná! Až jednou... jednou jsem tak vášnivě sledoval oblohu (tuším, že teleskopické meteory), že jsem málem přišel o prsty. Prostě jsem pořád něco zapisoval do deníku, kreslil do mapky, až mne prsty úplně, ale úplně ztuhly. Prekérní situaci jsem nakonec vyřešil fikaným způsobem: Otevřel jsem termosku s relativně horkým čajem a ruce si jím polil. Chyba! Ano, v prvním okamžiku to byla ohromující úleva. Jenže čaj po několika sekundách vychladl a pod náporem mínus dvaceti stupňů Celsia se začal proměňovat v tenkou ledovou vrstvičku... Na nic jsem nečekal, všechno naházel do batohu a s ústy plnými nadávek směřujících k vlastní imbecilitě běžel na tramvaj... S ohledem na to, jak rychle jsem nakloval tento příspěvek, je však zřejmé, že jsem o žádné výrůstky naštěstí nepřišel.

A nebo ještě jedna příhoda... Už je to tuším čtyři roky, kdy jsme s jednou rozhrkanou 1203 vyrazili na lov meteorického roje Leonid. I když jsme tenkrát uháněli jak o závod a během několika hodin jízdy rychlostí čtyřicet kilometrů v hodině dojeli někam k Hradci Králové, nakonec jsem neviděli nic jiného než rychle se zavírající díru v neprůhledných oblacích. Až potud by se jednalo o relativně banální příběh. Scénář se však zvrhnul při cestě zpět. Jelo nás tolik, že jsme osadili nejen všechna sedadla, ale pár z nás dokonce sedělo v "zavazadlovém" prostoru. Cesta se vlekla, motor řval na plné koule a mi upadali -- samozřejmě až na řidiče – do půlnočního spánku unavených pozorovatelů... Pak se ale někdo z nás otočil dozadu, aby prohodil pár slov s pozorovateli v zadní části našeho vozu... Hrůza! Na vzdálenost dvou metrů nebylo téměř nic vidět! Zřejmě z výfuku totiž unikaly spaliny, které pomalu plnily prostor 1203 a udělaly z nás návštěvníky malé pojízdné plynové komory. Aby toho nebylo málo, začalo se za chvíli vařit i z motoru, takže nám nezbývalo než zastavit na jedné svitavské benzínce. Když nás zahlédl obsluhující personál, raději nás požádal, abychom s naším vrakem zaparkovali mimo stojany. Co kdyby náhodou auto vyletělo do povětří... Samozřejmě, že nevyletělo a my téměř nad ránem dojeli až do probouzejícího se města. Vystoupil jsem hned na okraji a rozloučil se s ostatními, kteří putovali až do samotného centra. Druhý den odpoledne mi pak zbývající sdělili, že ujeli ještě pět kilometrů, načež 1203 vydechla naposled. Ostatní tudíž přesedlali na trolejbus a řidič šel informovat majitele našeho kočáru. Došel totiž benzín.

No a na závěr jeden zážitek z naší hvězdárny. V knize "závad" najdete někdy kolem roku 1998 zápis: "V sobotu dopoledne přišel na hvězdárnu úplně nahý člověk. Nechtěl nic jiného než nějaké oblečení, ani policii volat nechtěl... Po obdarování kusem látky poděkoval a odešel opět do parku."