Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na červencové obloze?

V úterý 4. července v 1 hodinu letního středoevropského času se Země ocitne nejdál od Slunce: obě tělesa oddělí 152 100 000 kilometrů. Přesto všechno ale na severní polokouli naší planety proběhne léto. Proč? Důvod je jednoduchý. Zemská rotační osa, jejíž prodloužení směrem na sever míří ke hvězdě Polárce ze souhvězdí Malé medvědice, svírá s kolmicí k rovině oběhu Země kolem Slunce úhel asi 23,5 stupně. Osa otáčení setrvačníku Země v prostoru si přitom zachovává svůj směr, proto se během kalendářního roku ke Slunci přiklání různé polokoule naší planety. Roční období se tedy v našich zeměpisných šířkách střídají proto, že se mění sklon dopadajících slunečních paprsků na zemský povrch. Není proto náhodou, že řecké slovo "klima", znamená česky "sklon".

V létě je ke Slunci přivrácena severní polokoule. Velikost oslunění, neboli množství sluneční energie, které během dne projde vodorovnou plochou zemského povrchu o výměře 1 metru čtverečního, tudíž dosahuje maxima. Navíc Slunce vystupuje vysoko nad obzor a krajinu zahřívá déle než v zimě. Proto je u nás v červnu a červenci nejtepleji. Naopak v zimě je ke Slunci přivrácena jižní polokoule. Slunce se při pohledu z našich zeměpisných šířek zdržuje na nebi krátkou dobu a vystupuje jen nevysoko nad obzor. Proto teplota klesá a my musíme očekávat chladnější dny. U našich protinožců, například v Austrálii, jsou roční doby o půl roku posunuty. Když je u nás léto, příroda v Austrálii prožívá mrazivé dny. A naopak.

Natočení severní zemské polokoule má ještě jeden důsledek. Slunce sice v našich zeměpisných šířkách mizí za severozápadním obzorem, neklesá však příliš hluboko a už kolem páté hodiny ranní vychází nad severovýchodem. Výsledkem jsou velmi krátké, světlé noci, které se zpravidla nehodí pro pozorování slabých nebeských objektů. Mimo rušivé pouliční osvětlení si dokonce můžete všimnout nepřehlédnutelné "čepice" slunečního světla rozptýleného v zemské atmosféře, která se během noci přesouvá spolu se Sluncem od severozápadu po severovýchod.

Zajímavý je i pohled na jasnou hvězdu Capellu ze souhvězdí Vozky. Jedná se o tzv. cirkumpolární hvězdu, která v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadá, jenom se přibližuje k severnímu obzoru. Pozorovaná jasnost Capelly přitom závisí na délce cesty, kterou musí její světlo proletět zemskou atmosférou, a tedy i na úhlové výšce nad obzorem. Po západu Slunce se Capella nachází nízko nad severním obzorem. Její světlo je nápadně zeslabeno a kvůli neklidu ovzduší se hvězda zřetelně mihotá. V této době se na Capellu určitě podívejte dalekohledem. Pokud totiž dalekohled mírně rozostříte, zahlédnete divoce pulsující skvrnu hrající všemi barvami. To vše má na svědomí neklidná zemská atmosféra. Naopak od půlnoci do ranních hodin bude Capella stoupat výš a výš nad obzor, nápadně se zjasní a i její svit se výrazně zklidní.

Zatímco v červnu zdobilo oblohu hned několik planet sluneční soustavy, červencová "úroda" bude mnohem chudší. Merkur i Saturn se nacházejí poblíž Slunce a jsou tudíž nepozorovatelní. Venuše je patrná jenom krátce před východem Slunce ráno nad východoseverovýchodním obzorem. Také Mars se blíží ke Slunci (při pohledu ze Země) a je patrný ve večerních hodinách jenom krátce po západu Slunce. Jedinou snadno dostupnou planetou tak zůstává Jupiter, který se nachází v souhvězdí Vah. Pátého července dokonce v jeho blízkosti najdete Měsíc.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. července 2006 0 hodin letního středoevropského času (15. července tedy platí pro 23 hodin a 31. července pro 22 hodin letního středoevropského ča-su). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Už v malém dalekohledu zahlédnete v těsné blízkosti Jupiteru čtyři velké satelity - Ió, Europa, Ganymeda a Kallistó, které svými rozměry soupeří s naším Měsícem. Mohou být dokonce patrné v loveckém triedru, dalekohled je však vhodné připevnit na stativ, aby se příliš nechvěl.

Můžete spatřit i detaily přímo v atmosféře planety - tmavě šedé pásy, které se rozkládají podél rovníku, a snad i tzv. Velkou červenou skvrnu. Její pojmenování je však poněkud zavádějící. Jednak není červená, jedna se vlastně nejedná o skvrnu. Ve skutečnosti jde o rozsáhlý vír asi dvakrát větší než naše planeta, kolem kterého proudí oblačnost. Velká červená skvrna přitom představuje nejchladnější místo na Jupiteru; hustá oblačnost zde účinně zadržuje vyzařování z nitra planety.

Podobné, i když menší útvary, vznikají v Jupiterově atmosféře prakticky neustále. Většina z nich se ale časem rozplyne a nebo je pohlcena jinou takovou skvrnou. Například Hubblův kosmický dalekohled, spolu s řadou dalších špičkových astronomických přístrojů, v současnosti sleduje, jak se k Velké červené skvrně přibližuje jiný, asi čtvrtinový ovál. Kolem sebe projdou právě počátkem července a není vyloučeno, že větší útvar pohltí ten menší. Co všechno se ale skutečně stane, není možné předem odhadnout.