Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na listopadové obloze?

POZN. REDAKCE: DOPLNĚNO O MAPKY.
Listopadová obloha je na objekty sluneční soustavy poněkud skoupá. Venuše, Mars i Jupiter se při pohledu ze Země nacházejí poblíž Slunce, a proto jsou tyto planety nepozorovatelné. Zbývá tedy druhá největší planeta sluneční soustavy – Saturn a naopak nejmenší a ke Slunci nejbližší planeta – Merkur. Obě jsou viditelné ve druhé polovině noci, Merkur však jenom několik desítek minut před východem Slunce.

Saturn se nachází v souhvězdí Lva, nad východním obzorem se v listopadu objevuje již před půlnocí, navíc v jeho těsné blízkosti zahlédnete v pondělí 13. listopadu i Měsíc krátce po úplňku. Planeta Merkur projde 8. listopadu přesně mezi Zemí a Sluncem.
Kdybyste se v té době nacházeli někde na americkém kontinentu a nebo na ostrovech v Tichém oceánu, zahlédli byste dokonce temnou siluetu této planety na pozadí zářícího slunečního disku. Pokud zůstanete v Evropě, budete muset počkat až do 9. května 2016, kdy bude podobný úkaz pozorovatelný i z České republiky.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. listopadu 2006 na 22 hodin středoevropského času (15. listopadu tedy platí pro 21 hodin a 30. listopadu pro 20 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Zahlédnout samotný Merkur se však podaří již koncem tohoto roku. Přibližně od 20. listopadu až do 10. prosince se totiž planeta objeví na ranní obloze. V sobotu 25. listopadu se Merkur při pohledu ze Země dostane až téměř 20 stupňů od Slunce, nad jihovýchodní obzor vyjde už kolem půl šesté ráno a pozorovatelný bude až do svítání. Za dobré dohlednosti planetu najdete velmi snadno: nejdříve třeba s triedrem, poté i bez něj. Bude vypadat jako nápadně jasná "hvězda" s jasností srovnatelnou třeba s Capellou ze souhvězdí Vozky. Navíc, 19. listopadu se v blízkosti Merkuru objeví i úzký srpek Měsíce.

Na podzimní obloze však nejsou jenom planety. Večernímu nebi vévodí hned trojice velmi nápadných souhvězdí – Perseus, Kasiopeja a Andromeda, ve kterých je celá řada výjimečných nebeských objektů. Zastavme se nejdříve u hvězdokupy chi a h Persei (čti chí a há) v severní části souhvězdí Persea. Bez dalekohledu vypadá jako oválná mlhavá skvrnka o průměru asi půl stupně, v triedru se rozpadne na dvě drobné skupiny hvězd. Je to totiž dvojice otevřených hvězdokup, které se nacházejí asi sedm tisíc světelných roků daleko. Obě soustavy jsou velmi mladé, jejich stáří se odhaduje jenom na několik milionů roků.

Triedrem a nebo jenom divadelním kukátkem se také podívejte do okolí nejjasnější hvězdy Persea, nazývané Mirfak. Zde se totiž nachází několik desítek zářivě bílých hvězd, které mohou připomínat hrst poházených diamantů. Tato skupina je však stará pouze deset milionů roků, tedy mnohem méně než diamanty pozemské.

"…Hlava medúzy, smrtící, znetvořený a úděsný, pohled plný trápení…" tak se popisuje v Homérově Iliadě jeden z nebeských postrachů, který se ocitl v rukou hvězdného Persea. Ne náhodou dostala jedna z nejnápadnějších stálic této části nebe arabské označení "ra's al-ghul", tedy Démonova hlava, zkomoleně Algol. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby si roku 1667 italský astronom Geminiano Montanari nevšiml, že se Algol skutečně chová poněkud zvláštně - tu a tam se znatelně zeslabí. Dnes víme, že Algol patří mezi nápadné proměnné hvězdy. Horkou stálici asi třikrát hmotnější než Slunce jednou za necelé tři dny zakryje chladnější, výrazně větší oranžový obr. Na Zemi pak sledujeme výsledek takového zákrytu: dočasný pokles jasnosti Algolu. Zajímavé je, že do systému patří ještě třetí hvězda. Ve vzdálenosti necelé půl miliardy kilometrů oběhne kolem Algolu jednou za dva roky.

V našem průvodci listopadovým vesmírem zbývá jediný cíl. A to ten nejvzdálenější. Na pozemské obloze se přitom hledá více než snadno: Součástí souhvězdí Andromedy je trojice jasných hvězd. Nad prostřední z nich spatříte oválnou mlhavou skvrnku o délce až několik stupňů - galaxii v Andromedě (též M 31).

O tomto podivuhodném objektu se už v desátém století našeho letopočtu zmiňuje arabský pozorovatel Al Súfi. Jeho pravá podstata však byla odhalena teprve v polovině 20. století. Dnes víme, že se jedná o nesmírně rozsáhlý hvězdný ostrov podobný naší Galaxii, který tvoří několik stovek miliard hvězd. Je tak vzdálený, že světlo od něj k nám putuje tři miliony roků. Přitom ale patří mezi nejbližší známé galaxie.

Navíc je jisté, že se M 31 přibližuje k naší Galaxii. Za několik miliard roků splynou v jednu obří soustavu. Jak toto divadlo uvidí budoucí pozemšťané? Za tři miliardy roků bude Slunce sice poněkud zestárlé, ale stále ještě v plné síle. Nejdříve se bude galaxie v Andromedě pouze zvětšovat, nakonec ale vyplní celou pozemskou oblohu. Při samotném setkání se k ní připojí nejrůznější mosty zářícího plynu plné nápadných hvězd. Vytvoří se řada velmi mladých, hustých hvězdokup, v nichž budou vybuchovat tisíce supernov. Nakonec se obě galaxie spojí do jednoho, výrazně většího útvaru a pozemská obloha definitivně zanikne.