Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na obloze v září?

Venuše, Merkur a Mars předvedou během měsíce září nad jihozápadním obzorem zajímavé seskupení, během něhož se ocitnou v oblasti o průměru jenom 5 stupňů. I když budou všechny tři planety skutečně jasné, pro obyvatele České republiky se nejspíš ztratí v blankytu světlé oblohy. Zatímco Merkur s Marsem vzápětí zmizí u Slunce, viditelnost Venuše se rychle zlepší. Zářivá večernice bude každý večer stále výše a výše nad obzorem – na konci měsíce bude zapadat téměř hodinu po našem Slunci.

Hlavním hercem z těles sluneční soustavy ale zůstává Jupiter, pozorovatelný po celou první polovinu noci. Tvoří dominantu souhvězdí Střelce a jako nepřehlédnutelná, nesmírně jasná „hvězda“, je snadno identifikovatelný každý večer nad jihozápadním obzorem. Navíc kolem něj v úterý 9. září projde Měsíc. Už den předtím jej najdeme vpravo od planety, naopak ve středu 10. září bude Měsíc vlevo od Jupiteru.

Obdélníkový výřez zobrazuje pohled nad jižní obzor, kde můžeme večer 9. září nalézt planetu Jupiter a Měsíc. Velikosti obou kotoučků je oproti skutečnosti výrazně zvětšeny.

V pondělí 22. září v 17 hodin a 44 minut našeho času se Slunce ocitne přesně na nebeském rovníku v souhvězdí Panny. Nastane tak podzimní rovnodennost a začne astronomický podzim. Máme tudíž jednu z posledních možností podívat se na některé nápadné objekty typické pro letní oblohu. Například na nejjasnější hvězdu Labutě – Deneb (α Cygni), která tvoří spolu s Vegou z Lyry a Altairem z Orla takzvaný Letní trojúhelník. Není to sice souhvězdí, ale na světlé, třeba městské, obloze své opodstatnění rozhodně má.

Deneb je učebnicovým příkladem, jak spletitá byla cesta ke jménům nápadných stálic severní hvězdné oblohy. Ve 14. století našeho letopočtu totiž evropští učenci překládali z arabštiny významná díla starověku, jejichž řecké a latinské originály byly mezitím navždy ztraceny. Mezi ně patřil i soupis tehdejších znalostí matematiky a astronomie „Megalé syntaxis“ (též „Almagest“) sestavený kolem roku 150 našeho letopočtu řeckým astronomem Klaudiem Ptolemaiem. Zde uvedený katalog 1022 stálic se vzápětí stal základním kamenem pro hvězdáře celého světa. U každé hvězdy byl uveden popis polohy v obrazci daného souhvězdí, souřadnice a „velikost“, charakterizující její jasnost.

Klaudius Ptolemaios přitom nejjasnější stálici souhvězdí Labutě popsal jako „jasnou hvězdu na chvostu ptáka“. Arabové toto označení přeložili na Al Dhanab al Dajajah, z čehož při zpětném překladu do latiny zůstalo jenom zkomolené slovíčko Deneb.

V roce 1603 se u nápadných hvězd poprvé objevila malá řecká písmena. Německý hvězdář Johann Bayer tímto způsobem v sestaveném atlase Uranometria označil stálice v jednotlivých souhvězdích. Začátek abecedy posloužil k identifikaci těch jasnějších, konec abecedy naopak těm slabším (není to ale striktní posloupnost). K tomuto písmenu se dnes přidává latinský název souhvězdí skloňovaný ve druhém pádu (někdy jen třípísmenná zkratka). Deneb z Labutě má tudíž označení α Cygni (čti alfa Cygni, resp. alfa z Labutě), nebo zkráceně α Cyg. Deneb je sice na první pohled nejslabší hvězdou obrazce Letního trojúhelníku, ve skutečnosti je ale podivuhodným vesmírným objektem. Řadí se totiž mezi tzv. velebobry a představuje jednou z nejvzdálenějších hvězd, kterou můžeme vidět bez dalekohledu. Leží zhruba tři tisíce světelných roků daleko a její zářivý výkon se vyrovná sto padesáti tisícům Sluncí! Z těchto parametrů vychází i podivuhodné rozměry – je zhruba 200krát větší než Slunce. Kdyby se tedy Deneb nacházel uprostřed sluneční soustavy, sahal by jeho okraj k dráze planety Země. Je však nezbytné poznamenat, že se jedná o velmi nejisté odhady. U tak vzdálených těles totiž nedokážeme změřit přesnou vzdálenost, která je klíčovým parametrem pro určování základních charakteristik všech hvězd.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. září 2008 na 23 hodin letního středoevropského času (15. září tedy platí pro 22 hodin a 30. září pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Pokud bychom všechny tři hvězdy z Letního trojúhelníku přenesli do stejné vzdálenosti, řekněme 33 světelných roků (tj. 10 parseků), pak by měl Deneb -9. velikost! V porovnání s ním by byla Vega deset tisíckrát slabší (0 mag) a Altair dokonce padesát tisíckrát slabší (2,2 mag). Obě stálice jsou k nám totiž nesrovnatelně blíž – Vega je pouze 25 světelných roků a Altair jen 17 světelných roků daleko! Enormní zářivost Denebu také pravděpodobně zviditelňuje rozsáhlý oblak mezihvězdného plynu, který se na hvězdné obloze nachází na východ od něj. Podle tvaru na fotografických záběrech dostal přezdívku Severní Amerika, ale nese také katalogové označení NGC 7000.

Mechanismus přenosu záření je v zásadě jednoduchý. Pod náporem ultrafialových fotonů přicházejících z horké stálice se zde rozpadají atomy vodíku na kladná jádra (protony) a volné elektrony. Při zpětné rekombinaci, dle zákonů kvantové fyziky, se vzápětí na přesně definovaných vlnových délkách uvolňují fotony viditelného záření. Právě toto záření má na svědomí charakteristické červené zabarvení mlhovin z horkého vodíku – nejvíc záření totiž odchází v červeném oboru viditelné části elektromagnetického spektra. Na vlastní oči ale Severní Ameriku barevně nespatříme. Fotografické portréty totiž zviditelňují červené záření přicházející na vlnové délce 656 nanometrů, na nějž nejsou lidské oči prakticky vůbec citlivé. Stejně jako všechny ostatní mlhoviny tedy bude NGC 7000 při pohledu dalekohledem černobílá. Mlhovina je za dobrých podmínek, na tmavé obloze, patrná v dalekohledu s velkým zorným polem. Nejdříve se mezi tou spoustou slabých a jasných hvězd Mléčné dráhy asi nevyznáme, po chvíli se nám ale vynoří jemná „zář“ tvarem připomínající severoamerický kontinent. Střed Severní Ameriky leží asi tři stupně od Denebu a v průměru má mlhovina zhruba 2 stupně. Pokud se skutečně nachází ve stejné vzdálenosti jako Deneb, pak má absolutní průměr kolem 100 světelných roků.

U Denebu začíná také systém temných mlhovin, který se táhne se až do souhvězdí Střelce. Tato takzvaná Velká trhlina rozděluje letní Mléčnou dráhu na dvě části a představuje komplex neprůhledných molekulových oblaků bránících nám ve výhledu na vzdálenější hvězdy Mléčné dráhy. Na tmavé obloze jej zahlédneme více než snadno. Zatímco v Labuti je Velká trhlina přímá a se zřetelně ostrými okraji, v souhvězdí Orla a Hadonoše uhýbá směrem na západ, rozšiřuje se a je méně zřetelná. Směrem do Labutě totiž sledujeme vzdálenější komplex temných mlhovin.

Celková hmotnost Denebu přesahuje 20 hmotností Slunce, což předznamenává nevyhnutelný konec v podobě explodující supernovy. K této události dojde v průběhu následujících několika milionů roků. Ještě předtím se ale α Cygni ocitne na pozici pozemské „Polárky“. Vlivem precesního pohybu zemské osy se bude severní nebeský pól za osm tisíc let nacházet pouze sedm stupňů daleko od Denebu.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.