Škoda 120, já, Rudolf, Leoš a Kamil, polní cesta za vesnicí, jih osvětlený brněnskou metropolí -- takové byly pozemské kulisy. To všechno ale nestálo za pozornost. Dokonce se dá říci, že to nestálo ani za těch pár desítek písmenek a několik interpunkčních značek v přecházející větě. To, co bylo úžasné, to se dělo nad námi, ve výšce několika desítek kilometrů, kde v zářivé explozi umírala drobná prachová zrnka uvolněná v minulých staletích z jádra komety Swift-Tuttle.

Jistě, za svůj pozorovatelský život jsem už viděl ledacos. Meteor tak jasný, že jsem s úžasem sledoval svůj dlouhý stín, jenž prořízl jinak temnou louku pode mnou. Řadu bolidů roje Perseid, které ozařovaly mraky při jednom bohatém návratu. Prskající úlomek z nějaké dávno rozplynulé komety, který se rozpadal na desítky menších rachejtlí. Stopu horkého plynu, jenž se pod vlivem stratosférických proudů kroutil mezi nekonečně vzdálenými hvězdami... Ale to, co se tenkrát v noci odehrávalo na nebi, to mi z hrdla vyrazilo ohromné množství výkřiků, fascinujících komentářů, těch nejubožejších nadávek i prudkých, několikasekundových zalknutí.

Na obloze, po které se honily mraky, totiž létaly meteory. Ne, to je špatné přirovnání. To vůbec nepopisuje fascinující situaci. Bolidy nelétaly, oni mrholily a možná spíš poprchávaly... Jeden, tři, pět meteorů. Ve vlnách, současně! Každý druhý byl jasnější než Jupiter, každý desátý jasnější než Venuše. A aby toho nebylo málo, scénu doplňovaly explodující, výjimečně jasné kousky, které ozařovaly mraky i okolní stromy. Některé byly oranžové, jiné prskající, ale všechny nesmírně rychlé. Kadence byla přímo uzemňující: v průběhu deseti minut jsme napočítali tři desítky kousků, z nichž polovina mohla být zcela bez diskuze zařazena mezi bolidy, tedy meteory jasnější než Venuše.

Kdyby tohle bylo všechno, kdyby se obloha časem zatáhla -- jak ostatně dokázala nad valnou částí naší republiky, pořád by se Leonidy navždy otiskly do šedé kůry mozkové, mezi ty zcela nejzajímavější zážitky, které si člověk uchovává až do posledního stahu srdečního svalu. V noci z 16. na 17. listopadu k nám ale příroda byla skutečně nakloněna. Možná proto, že jsme byli jedni z mála, kdo toto vzácné nebeské koření, koření které chutná fascinací, dostali na jazyk a především na mikroskopické buňky komplikované sítnice. Leonidy totiž nejen létaly, ale na obloze zanechávaly i pozvolna hasnoucí stopy ionizovaného vzduchu. A "pozvolna" tentokrát znamenalo po dlouhé minuty, které se často vyšplhaly až ke čtvrthodině! Skutečně. Dívali jsme se na ně bez dalekohledu i s triedrem, dokonce jsme si je stihli pojmenovat -- po částech lidského těla, ale i jeho exkrementech. Ale vlastně není divu, když vám obloha nejednou nadělí deset takových stop, které navíc přibývají a nebo naopak pozvolna miznou, a jež doprovází neustále padající hvězdy, nezbývá vám nic jiného než si v tom udělat alespoň nějaký systém.

Mrzli jsme, došli nám cigarety a obloha se zatáhla. Přesto všechno ale Leonidy nezmizely. Jednoduše nám osvětlovaly mraky -- jako vzdálená blískavice, tentokrát však blískavice mimozemského původu. Rostoucí výška radiantu nad obzorem i stále se zvětšující díry v mracích však brzo zaplnily spící krajinu dalšími výkřiky STÓP! Z celé záplavy nejrůznějších chvil mi v paměti utkvěl i jeden docela srandovní okamžik. Kamil Hornoch, jenž sledoval celé představení takříkajíc vědecky, docela suše prohlásil: Jestli se okamžitě na chvílu nezatáhne, tak se normálně pochčim do spacáku! A nebo ta chvíle, kdy jsem se pomalu otáčel kolem dokola a pořád jsem na obloze, v různých místech viděl jasné, padající meteory… A nebo ten okamžik, kdy se nad jihem objevila zářící hvězda, původně supernova, později však přímo na nás letící dopravní letadlo... A nebo...

Ne, už nemá smysl o tom dál psát. Jsou věci, které si člověk pamatuje pár minut a nebo třeba pár hodin. Už v okamžiku, kdy jsme kolem šesté jeli po dálnici do probouzejícího Brna a skrz upatlané přední sklo sledovali stále ještě slzející kometu Swift-Tuttle, už v tom okamžiku mi bylo jasné, že jsem se spolu s hrstkou vyvolených stal svědkem skutečného zázraku. Od té chvíle, od rána 17. listopadu 1998 se proto mohu nazývat "ten, který je skutečně viděl -- -- -- dva -- -- -- dva tisíce meteorů". A to už se pravděpodobně nikdy nezopakuje. Kéž bych neměl pravdu.