Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na obloze v březnu?

Ve čtvrtek 20. března v 6 hodin a 48 minut našeho času se Slunce ocitne přesně na nebeském rovníku. Nastane jarní rovnodennost a začne astronomické jaro. Existují přitom jasné důkazy, že jarní rovnodennost slavili už Keltové, Germáni, Májové, Řekové nebo Římané. Pro řadu dávných civilizací (Mezopotámci, Sumerové, Babylóňané) ve 2. a 3. tisíciletí před naším letopočtem v této době dokonce začínal nový rok, dosud tak praktikují například vyznavači pársismu (zoroastrianismu). Existuje také pověra, že pouze v den jarní rovnodennosti postavíme syrové vejce na špičku… Dnešní význam jarní rovnodennosti je však výrazně menší. Křesťané od ní sice odvozují Velikonoce, ale pro astronomy je pouze okamžikem, kdy střed slunečního kotouče překročí světový rovník v souhvězdí Ryb.

Zatímco jarní rovnodennost nespatříme, na tmavé obloze v březnu zahlédneme hned tři nápadné planety. Většinu noci (kromě jitra) můžeme obdivovat naoranžovělý Mars, jenž tvoří dominantu souhvězdí Blíženců. Navíc v jeho blízkosti najdeme 14. a 15. března i Měsíc. Snadno viditelný bude také Saturn v souhvězdí Lva - stejně jako v případě Marsu k jeho zahlédnutí nepotřebujeme žádný dalekohled. Nápadný je i Jupiter, kvůli jehož pozorování si však musíme v březnu přivstat. Nachází se totiž v souhvězdí Střelce, takže představuje dominantu ranní oblohy. Nízko nad jihovýchodním obzorem jej poprvé zahlédneme kolem 4. hodiny ranní.

Obdélníkový výřez zobrazuje pohled nad jihozápadní obzor, kde můžeme každý večer obdivovat planetu Mars, nápadné souhvězdí Orion a nejjasnější hvězdu noční oblohy – Sirius z Velkého psa. Velikost Měsíce i planety Mars je výrazně zvětšena.

Březnová obloha však není ozdobena pouze nápadnými planetami. Každý večer můžeme nad jihozápadním obzorem sledovat Sírius (alfa Canis Maioris) - nejjasnější hvězdu noční pozemské oblohy. Nachází se od nás pouze 8,6 světelného roku daleko, takže je jednou z nejbližších hvězd. Při pohledu z České republiky je dokonce nejbližší stálicí, jakou můžeme sledovat bez dalekohledu. Přesto je 550 tisíckrát dál než naše Slunce!

Sirius je výjimečný i z mnoha jiných důvodů. Jeho jméno například nepochází ze zkomoleniny arabského označení, jak jsme svědky u většiny ostatních hvězd, nýbrž z řeckého "Nejjasnější". Průměr zářivého Síria se odhaduje na 1,75 Slunce, hmotnost na 2 hmotnosti Slunce a povrchová teplota na 10 tisíc stupňů Celsia.

Shodou okolností právě na Síriovi testoval 31. ledna 1862 americký optik Alvan Clark tehdy největší čočkový dalekohled světa o průměru objektivu 45 centimetrů. Když čekal, než se Sirius vynoří zpoza zdi protější budovy, všiml si, že se pouhé tři sekundy před jasnou hvězdou zjevil jeho desettisíckrát slabší průvodce. Jako první tak na vlastní oči spatřil "Síria B", jehož existenci o několik let dříve předpověděl analýzou pohybu jasnější složky Friedrich W. Bessel.

Od té chvíle se Sirius B stal středem pozornosti řady astronomů: má zářivý výkon stokrát menší než Slunce, co do hmotnosti se naší denní hvězdě zcela vyrovná, jeho rozměry jsou však takřka zanedbatelné! Sirius B je totiž tzv. bílý trpaslík, horké jádro zaniklé hvězdy. Jeho povrchová teplota dosahuje 25 tisíc stupňů Celsia, hmotnost odpovídá jedné hmotnosti Slunce a průměr činí pouhých deset tisíc kilometrů. I když je tedy menší než Země, váží jeden krychlový centimetr Síria B více než 2 tuny!

Obě hvězdy kolem společného těžiště oběhnou jednou za 50 roků v průměrné vzdálenosti 20 astronomických jednotek, tedy ve vzdálenosti v jaké se pohybuje Uran kolem Slunce. Jelikož bílí trpaslíci představují jádra zaniklých hvězd, je zřejmé, že na jeho místě v minulosti existovala obří zářivá hvězda s hmotností kolem 7 hmotností Slunce. Bílý trpaslík se však pohybuje natolik úhlově blízko Síria, že je pozorovatelný pouze těmi největšími astronomickými přístroji. Stáří celého systému se přitom odhaduje na 250 milionů roků.

Jak by vypadal Sirius B při pohledu z hypotetické planety obíhající kolem zářivější hvězdy? Nijak výjimečně. Dokonce ani ten největší dalekohled toho na povrchu průvodce příliš neukáže. I když by se nacházel nejblíže, měl by bílý trpaslík úhlový průměr pouze jednu vteřinu. Zato by však byl nesmírně zářivý, jasnější než je na pozemském nebi Měsíc v úplňku.

Sirius má i další prvenství. Na počátku 18. století totiž anglický královský astronom Edmond Halley srovnáním změřených poloh hvězd, které provedl na ostrově svaté Heleny, s údaji obsaženými v hvězdných katalozích Johna Flamsteeda, Tychona Brahe a Klaudia Ptolemaia zjistil, že několik jasných hvězd jeví nevelký, nicméně znatelný pohyb na pozadí ostatních stálic.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. března 2008 na 22 hodin středoevropského času (15. března tedy platí pro 21 hodin středoevropského času a 31. března pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v kruhové mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Jak správně Halley usoudil, je tento pohyb po hvězdné obloze odrazem skutečného pohybu hvězd v kosmickém prostoru. Vzhledem ke Slunci se Sirius pohybuje rychlostí 18,3 km/s, příčná složka této rychlosti činí 16,7 km/s. Třebaže se nejedná o rychlost nijak závratnou, díky ní se Sirius na hvězdné obloze ročně posune až o 1,326 úhlové vteřiny.

Zajímavou chimérou jsou i zvěsti o Síriově nápadném červeném zabarvení. Podle Klaudia Ptolemaia byla totiž nejnápadnější hvězda noční oblohy před dvěma tisíciletími zřetelně oranžová! Lucius Seneca jej dokonce označil za červenějšího než byla planeta Mars!

Současné vyblednutí Síria se přitom vysvětluje hned několika důvody: je například možné, že ještě před dvěma tisící roky byl Sirius B červeným obrem. Nebo, že mezi námi a Síriem prošel hustý oblak mezihvězdné látky, který způsobil odmodrání jeho světla. V úvahu také přichází třetí, neznámá hvězda, která způsobila vyvrhnutí oblaku plynu, jenž zapracoval obdobně jako červený filtr.

Moderní analýzy ale dokazují, že Sirius v posledních několika tisíciletích zabarvení rozhodně nezměnil. Jeho "zčervenání" má totiž na svědomí jenom mylná interpretace dochovaných astronomických záznamů.

I přesto ale Sirius v minulosti sehrál naprosto zásadní roli: Jeho heliakický východ, tedy den, kdy jej lidé poprvé ráno zahlédli nad východním obzorem před východem Slunce, předznamenával celou řadu důležitých událostí.

V dobách velké Egyptské říše se podle Síria určoval příchod první vlny životodárných záplav na Nilu. Hvězda byla dokonce považována za vtělení bohyně Sopdet a dostalo se jí ohromné pocty v podobě řady velkolepých chrámů (např. na ostrově Philae). Navíc si právě podle ní Egypťané nastavovali kalendář a tu a tam i předvídali budoucnost: "[Egypťané říkají, že jestliže Sirius] vychází jasný a bílý a září po celou dobu, pak vody Nilu budou vysoké a vše bude hojné; jestliže ale vychází ohnivý a červený, bude válka..."

Heliakický východ Síria byl zajímavý také pro celou řadu národů na pobřeží Středozemního moře. Stejná událost, avšak na jiném místě, měla pro Řeky a Římany jiné sdělení: příchod nejteplejších a nejsušších dní v roce.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.


© APO 2002-2008, veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace. Děkujeme. Tyto stránky provozuje občanské sdružení Amatérská prohlídka oblohy.