Amatérská prohlídka oblohy - Vidím barevné záblesky

Možná jste už o tom taky slyšeli. Od Apolla 11 někteří kosmonauti popisují velmi zajímavý a na první pohled zvláštní jev: barevné záblesky, pruhy a body, které "vidí" při zavřených očí v kabině kosmické lodi, která se ponořila do úplné tmy. Během pobytu na Měsíci dokonce astronauti sledovali takový příval zelených světýlek, že ho neváhali popsat jako podívanou na den svatého Patrika – známého irského svátku, jehož symbolem je zelená barva.

O reálnosti tohoto jevu se už dlouho dobu vedou diskuze, nicméně řada vědeckých týmů – nejnověji odborníci z Národního institutu jaderné fyziky v Římě, došla nakonec k závěru, že se jedná o projevy kosmického záření. Nuže tedy, co se pod tímto pojmem skrývá?

Nejde o nic jiného, než velmi rychle se pohybující nabité částice, především protony, z malé části i jádra helia a dalších těžších prvků. Jednoznačný zdroj tohoto zvláštního proudu, který k nám přichází rovnoměrně ze všech kosmických směrů, není dosud znám. Je však hodně pravděpodobné, že nabité částice urychlují magnetická polem velkých oblaků mezigalaktického plynu nebo celých galaxií a že vznikají i při nejrůznějších katastrofických událostech, například při explozích supernov, v akrečních discích neutronových hvězd a bezesporu i při explozích gama záblesků. Jenom pro představu: nepatrný proton přilétající z kosmu má stejnou energii jako tenisový míček letící rychlostí sto kilometrů v hodině.

Až na zemský povrch se však proud kosmického záření prakticky nedostane, spolehlivě ho zadrží naše atmosféra. Avšak umělé družice, meziplanetární sondy i lidská těla odvážných kosmonautů dostávají jeden zásah za druhým. Myšlenku, že nabité částice mohou nějakým způsobem stimulovat lidské oči ustrojené k příjmu fotonů, jako první testoval v roce 1952 Američan Cornelius Tobias. Spolu s kolegy se nechal ozařovat urychlovačem částic a ... experiment pro značné zdravotní riziko raději nedokončil. "Vidíte záblesky," prohlásil před svou smrtí v roce 2000. "Byla to pro nás skutečná senzace, jako kdybychom hleděli na samotný vesmír." Inu dávka záření do očí a mozku bezesporu zaslouží malou odměnu... Na druhou stranu je právě tohle zřejmě jediná možnost, jak "spatřit" jednotlivé elementární částice.

Aby se novodobí odborníci o tomto zvláštním jevu dozvěděli něco dalšího, vybavili kosmonauty na orbitální stanici Mir speciálními helmami, které obsahovaly detektory nabitých částic. Ve výsledku pak porovnávali četnost záblesků "viděných" výzkumníky s četností zachycenou přístroji. Výsledky byly rozporuplné. Stejně tak není zřejmé, jak vlastně záblesky vznikají. Jedna domněnka tvrdí, že jde o přímou interakci nabitých částic se sítnicí, resp. očním nervem, druhá tvrdí, že jde o čerenkovovo brzdné záření, které vzniká ve sklivci. Pravda bude asi kombinací obého.

Jestli může kosmické záření nějakým způsobem ovlivňovat lidské zdraví, není zatím jisté. Nejspíš ano. Bezesporu zvyšuje riziko výskytu rakoviny. Na druhou stranu, jak naznačil jiný experiment na palubě sondy Mars Odyssey, nejde o extrémně velké nebezpečí.

Zajímavé však je, že teoreticky může záblesky stejného původu spatřit i vy, na palubě mezikontinentálních letadel. Drtivá většina kosmického záření sice bývá zemskou atmosférou pohlcena, ale tu a tam nějaká částice pronikne hodně hluboko. Navíc se takto generuje tzv. sekundární kosmické záření, které běžně dopadá až na zemský povrchu. Takže, až se vám budou za letu do Londýna dělat mžitky před očima, mohou se za některými z nich ukrývat ony zvláštní stopy po elementárních částicích.