Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na zářiové obloze?

V sobotu 23. září v 6 hodin a 3 minuty letního středoevropského času se Slunce ocitne přesně na nebeském rovníku a vstoupí do znamení Vah. Nastane tak podzimní rovnodennost a začne astronomický podzim. Bohužel, ve stejné části oblohy se ocitne i většina jasných planet sluneční soustavy, které se tudíž "utopí" v záři naší denní hvězdy.

Jupiter zahlédnete na večerní obloze, ihned po setmění nízko nad jihozápadním obzorem. Nachází se v souhvězdí Vah a zapadá již kolem 20. hodiny. Naopak na ranní obloze je možné v průběhu tohoto měsíce sledovat Saturn a Venuši. První jmenovaná planeta vychází zhruba dvě hodiny před Sluncem a v následujících týdnech se její viditelnost nadále zlepšuje. Naopak pozorovací podmínky mnohem zářivější Venuše se v průběhu září rychle zhoršují. Pozorovatelná je nízko nad východním obzorem, pouze za svítání, krátce před východem Slunce. V říjnu totiž Venuše projde kolem Slunce, aby se na sklonku podzimu objevila na večerní obloze v podobě tzv. Večernice. Při hledání obou těles vám pomůže i Měsíc. Ráno v úterý 19. září bude poblíž Saturnu, o dva dny později najdete jeho úzký srpek nedaleko Venuše.

Kromě toho dojde ve čtvrtek 7. září k částečnému zatmění Měsíce, kdy se disk našeho kosmického souseda částečně vnoří do plného zemského stínu. Měsíc se nad jihovýchodním obzorem objeví někdy kolem půl osmé a už v té době bude částečně setmělý. Nejvíc se do zemského stínu zanoří krátce před devátou hodinou večerní a celý úkaz skončí zhruba hodinu před půlnocí. Na rozdíl od úplných zatmění však Měsíc z oblohy zcela nezmizí. Pouze v první polovině noci uvidíme, že je jeho úplňkový kotouč v horní části nápadně a především nerovnoměrně setmělý.

Zatímco viditelnost planet se v průběhu týdnů a měsíců neustále mění, existuje část oblohy, na kterou lze hledět po celý kalendářní rok. V prosinci, březnu, červnu i v září nám padesát stupňů nad severním obzorem stojí Polárka (též Severka), nenápadná, avšak nesmírně důležitá hvězda ze souhvězdí Malé medvědice.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. září 2006 23 hodin letního středoevropského času (15. září tedy platí pro 22 hodin a 30. září pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Lze říci, že na nebesích existují tři hvězdy, které vždy zásadním způsobem ovlivňovaly běžný lidský život. První je samozřejmě Slunce. Druhou král zimní oblohy Sirius z Velkého psa a třetí Polárka z Malé medvědice. Jakkoli se jedná o stálici, která se sotva "umístila" v páté desítce nejjasnějších hvězd, v minulých staletích k ní upírali zrak snad všichni cestovatelé. Právě její nenápadný svit totiž určoval klíčový směr k severu a nedovolil sejít z cesty do neznáma.

Dlužno podotknout, že Polárka o tuto výsadu za pár tisíciletí přijde. Díky precesi zemské osy se totiž nebeský severní pól mezi hvězdami nezadržitelně posouvá, jednou za 26 tisíc roků opíše na hvězdné obloze kruh o poloměru 23 stupňů. Z tohoto důvodu byl kolem roku tři tisíce před naším letopočtem k severnímu pólu nejblíže Thuban ze souhvězdí Draka (? Draconis), naopak ve 14. tisíciletí našeho letopočtu se "Polárkou" dočasně stane Vega ze souhvězdí Lyry (? Lyrae). Hvězda, kterou na počátku 21. století označujeme jako "Polárka", se tak za několik tisíciletí nejspíš vrátí k alternativnímu jménu Kynosura (v řečtině Psí chvost).

Řada laiků považuje za Polárku buď "hvězdu, která se nachází přímo nad hlavou", nebo "nejjasnější stálici na obloze". Někdy si ji pletou i s Večernicí či Jitřenkou. I když je realita úplně jiná, hledá se Polárka více než snadno: Představíme-li si obrazec Velkého vozu jako "velkou naběračku", pak stačí protáhnout dvě krajní hvězdy z misky směrem nahoru. Polárka je navíc poslední a nejjasnější hvězdou v oji Malého vozu.

Polárka však není výjimečná pouze polohou na hvězdném nebi. Stačí na ni namířit dalekohled s dostatečným zvětšením, ve kterém se promění na skutečnou dvojhvězdu. Zářivou hvězdu s lehce žlutým odstínem doprovází více než stokrát slabší modrobílý průvodce. Je téměř jisté, že obě viditelné hvězdy obíhají kolem společného těžiště, byť za dobu nejméně několika tisíc roků. Celý systém pak doplňuje třetí stálice! Spektrum nejjasnější Polárky totiž prozrazuje, že kolem ní jednou za třicet roků oběhne neviditelný průvodce. Ve skutečnosti se tedy poblíž severního nebeského pólu nachází trojhvězda.

Nejasnější Polárka je také velmi zvláštní proměnná hvězda typu delta Cephei. Již od počátku 20. století bylo pozorováno, jak se pravidelně nadouvá a vydouvá, mění tak povrchnou teplotu a tedy i jasnost. Posledních padesát roků však astronomové sledují, jak se tyto změny postupně zmenšují až téměř vymizely. Polárka se nachází 430 světelných roků daleko a pomocí speciálního interferometru Americké námořní observatoře se dokonce podařilo změřit i její průměr: téměř padesát Sluncí.