Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na dubnové obloze?

Pozornost každého náhodného pozorovatele v těchto dnech zcela jistě poutá planeta Venuše. Září totiž nad jihozápadním obzorem a v podobě výjimečně jasné „hvězdy“ je pozorovatelná ještě dlouho po západu Slunce. Dokonce se od něj vzdálí až na čtyřicet úhlových stupňů. A protože je patrná večer po západu Slunce, právem se též označuje jako „večernice“.

Na cestě oblohou se Venuše přiblíží hned k několika nápadným objektům. Všechno začne mezi 9. a 14. dubnem, kdy ji najdete poblíž otevřené hvězdokupy Plejády. O týden později se planeta ocitne u Hyád, druhé nápadné otevřené hvězdokupě ze souhvězdí Býka. Spolu s úzkým srpkem Měsíce a jasnou hvězdou Aldebaranem dokonce v pátek 20. dubna nakrátko vytvoří zajímavou ozdobu večerní oblohy. Samozřejmě jenom při pohledu ze Země, vždyť na Měsíc se budeme dívat ze vzdálenosti asi 370 tisíc kilometrů. Venuše se bude nacházet téměř pětsetkrát dál a Hyády dokonce pět miliardkrát dále než Měsíc!

Při této příležitosti se určitě nezapomeňte podívat na jasný Aldebaran ze souhvězdí Býka. Už na první pohled je totiž zřejmé, že se jedná o výjimečnou hvězdu – nápadný naoranžovělý odstín je patrný i bez dalekohledu. Pojmenování této známé stálice mají zřejmě na svědomí beduínské kmeny Arabského poloostrova, které si v pátém století našeho letopočtu pod vlivem dávnějších Sumerů a Babylóňanů pojmenovali některé hvězdy noční oblohy. Nejjasnější hvězdu z Býka označily „al-dabarán“, v překladu „Následovník“. To odkazovalo na fakt, že stálice na nebi následuje prominentní hvězdokupu Plejády. Pojmenování se přitom vžilo natolik, že „Aldebaran“ je jedním z nejstarších arabských označení hvězd, které přejal „západní“ svět. Stalo se tak již někdy na sklonku 10. století našeho letopočtu.

Aldebaran leží v srdci otevřené hvězdokupy Hyády. Zcela překvapivě ale k tomuto systému nepatří. Zatímco Hyády sledujeme ze vzdálenosti asi 150 světelných roků, Aldebaran je pouze 65 světelných roků daleko a na otevřenou hvězdokupu se jenom náhodou promítá. Nachází se ale poblíž ekliptiky, po které se během roku pohybuje Slunce. Pravidelně jej tudíž zakrývá Měsíc. Stejně jako jiné astronomické úkazy se však i tyto zákryty opakují v jakýchsi „vlnách“. K první takové události sice dojde teprve 29. ledna roku 2015, pak ale bude náš kosmický soused jasnou stálici zakrývat každý kalendářní měsíc až do září roku 2018. Znova se podobná série zopakuje od roku 2033 do roku 2037.

Aldebaran je však výjimečný nejen polohou. Patří do druhé desítky nejjasnějších hvězd noční oblohy. Jeho zřetelný odstín přitom naznačuje, že má povrchovou teplotu nižší než 4000 stupňů Celsia. Z toho ale vyplývá, že se musí jednat o obří stálici – jinak by nebyl tak zářivý. Vždyť žlutobílé Slunce, které je na povrchu zahřáté na teplotu 6000 stupňů Celsia, by bylo ze vzdálenosti 65 světelných roků na hranici viditelnosti bez dalekohledu. A skutečně, průměr Aldebaranu je asi 44krát větší než průměr Slunce. Pokud bychom tuto hvězdu umístili doprostřed sluneční soustavy, sahal by její okraj do poloviny vzdálenosti dráhy Merkuru a na naší obloze by vykreslila „slunce“ o průměru dvacet stupňů, tj. čtyřicetkrát větší než naše vlastní. Současně je ale Aldebaran hvězdou velmi řídkou – jeho hmotnost se odhaduje jenom na 2,5násobek Slunce. Díky obřím rozměrům však nemusíme tuto stálici sledovat jen jako zářící bod. I ze Země má totiž Aldebaran měřitelný úhlový průměr 0,02 úhlové vteřiny – podobně vidíme padesátikorunovou minci ve vzdálenosti třiceti kilometrů. Za těchto podmínek dokáží moderní astronomické přístroje sledovat některé detaily Aldebaranova povrchu. Například je zřejmé, že se kolem osy otáčí nesmírně pomalu. Zatímco naše Slunce to zvládne za jeden kalendářní měsíc, této stálici to trvá celé dva roky. Pozorování také naznačují, že jej obklopují rozsáhlá oblaka horkého plynu a prachu.

Naopak ve svém nitru Aldebaran již spálil veškeré zásoby vodíku – základního paliva všech stálic. Za teploty více než sto milionů stupňů Celsia se zde nyní mění helium na uhlík a kyslík, což ale vede k neodvratnému zániku hvězdy jako takové. Ten nastane zhruba za sto milionů roků. Řídký obal Aldebaranu se rozplyne do okolního kosmického prostoru a nakrátko vytvoří tzv. planetární mlhovinu. Na místě zůstane pouze pozvolna chladnoucí jádro složené především z uhlíku a kyslíku, tzv. bílý trpaslík. Podobný osud čeká i naše Slunce.

Jako jiné hvězdy, není ani Aldebaran v kosmickém prostoru osamocen. Ve vzdálenosti asi šest set astronomických jednotek jej doprovází slabý červený trpaslík (1 astronomická jednotka odpovídá vzdálenosti Země-Slunce), pětkrát dál se pak nachází dvojice dalších červených trpaslíků, navzájem vzdálených jen čtyřicet astronomických jednotek. Nejspíše se ale jedná o velmi volně vázaný gravitační systém.

Hlavní hvězdu možná doprovází ještě jeden objekt. Jeho hmotnost se odhaduje na více než 11 Jupiterů a kolem zářivého Aldebaranu oběhne jednou za 643 dní ve vzdálenosti 1,34 astronomické jednotky. Zda se jedná o obří planetu a nebo o tzv. hnědého trpaslíka zatím nevíme. Navíc je možné, že žádný takový objekt ani neexistuje. Povrch Aldebaranu se totiž mírně nadouvá, což má za následek nejen drobné změny celkové jasnosti (nepostřehnutelné bez speciálních přístrojů), ale také jevy, které mohou vyvolat falešný dojem o existenci extrasolární planety.Pravdu se možná dozvíme už za dva miliony roků, kdy kolem Aldebaranu proletí sonda Pioneer 10, která v prosinci roku 1973 studovala planetu Jupiter. Výhled to ale nebude valný. Aldebaran se mezitím v kosmickém prostoru posune, takže mezi oběma tělesy bude propastná vzdálenost několika světelných roků.


© APO 2002-2008, veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace. Děkujeme. Tyto stránky provozuje občanské sdružení Amatérská prohlídka oblohy.