Zatímco zatmění Slunce, během kterého nám sluneční disk nakrátko zakryje blízký Měsíc, můžeme vidět až několikrát do roka (samozřejmě z různých míst planety), okamžik, kdy se mezi Zemi a Slunce postaví jiná planeta, patří mezi vzácné nebeské úkazy. V úvahu totiž přichází pouze dvě tělesa: Merkur a Venuše. Pokud se některé z nich ocitne na spojnici Země-Slunce, můžeme jeho temný kotouč spatřit na pozadí zářivého slunečního disku. Dojde tedy k "malému" zatmění, kdy úhlově menší planeta zakryje pouze část Slunce. Výjimečnost celé události dokresluje i suchá řeč čísel. Merkur přejde přes sluneční disk v průměru třináctkrát za století. Venuše pak v asymetrické frekvenci: Mezi dvěma takovými událostmi uplyne osm roků, následuje více než sto roků dlouhá pauza a pak se přechod Venuše opět opakuje s osmiletým odstupem.

Jedna taková událost přitom proběhne už ve středu 7. května 2003. Jenom pár sekund po sedmé hodině a jedenácté minutě letního středoevropského času se u severovýchodního okraje Slunce (při pohledu bez dalekohledu u levého horního okraje) objeví černý kotouček planety Merkur, jenž bude následující hodiny pomalu postupovat směrem na západ (doprava). Slunce opustí až o půl jedné odpoledne.

Vzhledem k úhlové velikosti planety (150x menší než Slunce), však bude celý úkaz pozorovatelný pouze velkými dalekohledy. Merkur bude mít totiž úhlový průměr jenom 12 vteřin! Pod stejným úhlem vidíme korunovou minci ve vzdálenosti asi 350 metrů!

Přesto všechno lze Merkur poznat. Na rozdíl od slunečních skvrn, které představují chladnější místa na povrchu Slunce, bude tato "umělá skvrna" symetricky kruhová a také zřetelně temnější. Alespoň tak popisují hlavní rozdíl očití svědkové. "Existenci" Merkuru pak samozřejmě prozradí i pozvolná změna polohy, zřetelná s odstupem několika desítek minut. (Na rozdíl od slunečních skvrn je Merkur skutečně chladný, a proto je skutečně černý. Sluneční skvrny jsou totiž spíše červené a temné se nám jeví díky kontrastu se zářivějším okolím.)



Takže jak se na tento úkaz podívat? Rozhodně ne bez dalekohledu. I když budete disponovat speciálními brýlemi od posledního zatmění Slunce. Na to bude Merkur skutečně hodně malinký. Pokud máte jenom triedr, pak můžete zkusit bezpečné přímé pozorování. Tedy: vezměte si kvalitní filtr, jenž dostatečně zeslabuje nebezpečné ultrafialové a infračervené sluneční záření a umístěte ho před oba objektivy triedru na stativu. Ujistěte se přitom, že vám filtry nemohou ani náhodou spadnout. Jako relativně bezpečné filtry můžete v nouzi použít například "černé" konce vyvolaných černobílých filmů (nikoli barevných).

Tyto filtry však trpí řadou neduhů. Předně nejsou dostatečně opticky kvalitní, navíc se v nich vyskytují mikroskopické dírky či více průhledné části, kterými do dalekohledu vstupuje rušivé množství světla. Obraz pak nelze zaostřit, navíc pohled kazí různé další zdroje světla. Takže pokud chcete mít svůj zrak skutečně v bezpečí, pak si za několik set korun pořiďte speciální filtr.

V tomto směru je zcela ideální BAADER AstroSolar Safety Film z produkce německého planetária v Baaderu. Jedná se o velmi tenkou fólii pokrytou z obou stran ochranným filtrem, který propustí pouze 0,001 procenta dopadajícího světla. Svými vlastnostmi se blíží téměř dokonalému neutrálnímu filtru, jenž ukáže Slunce v pravých barvách (tedy ne modře nebo oranžově, jak se často stává). Hodí se tudíž jak k pozorování pouhýma očima nebo s dalekohledem, tak před fotografické kamery. Jednoduše ho napnutý připevněte na zvláštní objímku před objektiv tak, aby se do tubusu nedostalo světlo jiným způsobem než skrz filtr. Ujistěte se přitom, že vám nemůže ani náhodou spadnout. No a pak už se můžete dívat.

Doporučit naopak v žádném případě nelze "speciální" okulárové filtry, které lze pořídit s levnými dalekohledy. Hlavní část slunečního světla totiž nelze odstranit až po průchodu dalekohledem. Filtr za či před okulárem se proto zahřívá a často praská, filtry z fotografického filmu, resp. pokovené folie se rychle protaví.

Merkur přecházející přes sluneční kotouč možná nebude v triedru viditelný. A to i případě, kdy si ho připevníte na stativ. Téměř jistotu ale získáte například s čočkovým dalekohledem o průměru objektivu alespoň šest centimetrů, jenž poskytuje něco mezi čtyřicetinásobným a osmdesátinásobným zvětšením. S takovým přístrojem můžete Slunce opět pozorovat přímo s filtrem před objektivem, ale navíc můžete využít i tzv. projekce, kdy si sluneční obraz promítnete na kousek bílého papíru. Dalekohled na stativu (bez filtru před objektivem) jednoduše namíříte na Slunce. Potom zhruba dvacet, třicet centimetrů za okulárem přidržte čistý bílý papír -- a světlé kolečko, které se vám na něj promítne, je obraz Slunce.

Jestliže nebudou jeho okraje ostré, zkuste papír přiblížit či oddálit a pohrajte si i s ostřením. Pokud budete mít trochu štěstí, pak se v kotoučku objeví více či méně nápadné skvrnky -- ty sluneční -- a samozřejmě i silueta Merkuru. Budete-li metodu projekce využívat u větších dalekohledů, které poskytují různá zvětšení, dbejte na čistotu okulárů. Jestliže jsou zaprášené, mohou se při delší expozici zahřát natolik až prasknou. Nápor slunečního světla nemusí vydržet ani umělohmotné clonky, které řada okulárů také obsahuje. Pro dostatečně komfortní pozorování se navíc osvědčilo zahalit okulárový konec s projekční plochou do tmavé látky tak, aby se odstínilo světlo z okolí. Lépe pak vyniknou drobné detaily. (Pozor, aby se vám látka nepropálila.) Ve všech případech bude Merkur vypadat jako ostrá, výrazně tmavá kruhová skvrnka.

V různý více či méně seriozních publikacích se můžete dočíst, že i Merkur, resp. jeho "tajemné" přechody přes sluneční kotouč, ovlivňují dění na Zemi... Nezbývá, než souhlasit -- a vzápětí dodat, že ne ve všech případech. Existuje třeba názor, že série květnových úkazů (tj. přechod Merkuru, zatmění Měsíce a Slunce) souvisí s příletem planety Nibiru, která se po několika tisíci letech opět vrací do náruče Slunce a Merkur 7. května poletí v jejím závěsu. Existují také vážně míněné statistiky o souvislosti s řadou katastrof... Bohudík, to všechno je naprostý nesmysl. Na druhou stranu nám ale pozorování přechodů "ohnivé planety" přes sluneční kotouč přinesla celou řadu důležitých poznatků...



Podíváme-li se do historie, pak nejstarší takový úkaz "sledoval" Johannes Kepler. 27. května 1607 si skrz otvory v šindelové střeše promítl na list papíru obraz Slunce a na jeho povrchu pak zahlédl drobnou černou tečku! O pár let později však zjistil, že ve skutečnosti pozoroval "jenom" velkou sluneční skvrnu. Merkur totiž nemohl být bez dalekohledu viditelný.

Prvním, kdo skutečně tento zajímavý úkaz sledoval, byl francouzský astronom Pierre Gassendy. Sedmého listopadu 1631 si se svým docela jednoduchým dalekohledem promítl obraz Slunce na kousek papíru a ... a několik hodin pak sledoval drobnou černou tečku, která pomalu měnila polohu. Bez zajímavosti není ani fakt, že tento úkaz – velmi přesně – předpověděl právě Johannes Kepler. Sám ale zemřel rok předtím.

Jelikož Merkur vstupuje na sluneční disk jenom několik málo minut, poskytují jeho pozorování velmi přesné a pro odborníky velmi cenné informace o přesné poloze planety. První, takto využitelná pozorování zhotovil v roce 1677 Edmond Halley na ostrově Svatá Hellena v jižním Atlantiku. Při srovnání těchto měření se záznamy z roku 1848 pak pařížský astronom Urbain J. J. Le Verrier zjistil, že se dráha Merkuru zvláštním způsobem mění. Tyto nesrovnalosti nejdřív vedly k domnělé planetě Vulkán, která by svoji gravitací ovlivňovala pohyb Merkuru, nakonec je ale vysvětlil až Albert Einsten v obecné teorii relativity publikované roku 1916. Přesná pozorování přechodu Merkuru přes Slunce tedy umožnila ověřit jeden z největších objevů 20. století!

Již zmiňovaný Edmond Halley také roku 1716 navrhl využít přechodů Merkuru k proměření velikosti sluneční soustavy. Cesta k informaci, že se "Země nachází ve vzdálenosti 150 milionů kilometrů od Slunce" totiž nebyla nijak jednoduchá. Vzhledem ke komplikovanosti měření se však takové měření podařilo až ve druhé polovině 18. století, díky pozorování přechodu druhé planety – Venuše – přes sluneční kotouč.

Tolik historie. Přechod Merkuru přes sluneční kotouč, který se uskuteční 7. května dopoledne, bude prvním takovým úkazem, který nastane ve 21. století. Naposledy se něco takového odehrálo v listopadu 1999 (další bude v roce 2006). Svým způsobem ale půjde především o předehru k jiné významné události, kterou nezažil žádný v tomto okamžiku žijící člověk: O rok později, 8. června 2004 se totiž před Sluncem objeví planeta Venuše. Její silueta bude více než pětkrát větší než u Merkuru a nakrátko nám tak na obloze vykreslí "umělou sluneční skvrnu"! Přechod Venuše přes sluneční disk se přitom naposledy odehrál v roce 1882!

Zdroj: Astronomický deník.