Shodou nejrůznějších okolností jsem se v pátek (27. května) poflakoval v noci tam někde nikde na kopci, mezi lesy, cestou mezi Frenštátem a Rožnovem — oba pod Radhoštěm. Byly tři hodiny ráno, Měsíc visel proklatě nízko nad obzorem, do tmavé noci kuňkaly žáby, já byl v tu chvíli na Pinduli a směr mé cesty se zrovna měnil z nahoru do kopce na dolů z kopce.

Koukám pod nohy, protože nejbližší lampy byly několik kilometrů oběma směry pod kopcem. Najednou na zemi krátké jasné záblesky, že jsem si ani nestihnul všimnout vlastního stínu. Napadá mě: blesk — né vždyť je jasné nebe; elektrický výboj — né tady přeci žádné kábly nevedou; taxík, který si to sem tam kolem mě profičel závratnou rychlostí — ale žádný se neobjevil.

Začal jsem se rozhlížet a uviděl ho hned. Blízko zenitu, mezi Labutí a Ještěrkou, letěl směrem od Denebu. Krátký — asi patnáct stupňů, rychlý — že po pár vteřinách po něm nezbyla ani stopa, což mě překvapilo. Jasný — nic tak jasného už nedokážu odhadnout, ale tipuju tak mínus deset magnitud.

Do těch asi tří vteřin se vešly tři zlomko–vteřinové pohasnutí, následované opětovným zjasněním — asi exploze. Ale žádný hrom, křách nebo prásk se neozval. Zatím co se na přední straně zjasňoval a rozšiřoval, na svém konci už pohasínal.

Chvíli jsem ještě s úžasem tupě civěl do nebe, pak si řekl hmmm a pokračoval dál v chůzi, neboť mě čekala ještě dlouhá cesta, než jsem o dvě hodiny později, už za svítání, došel domů do Zubří.