Před dávnými časy byl Měsíc. Jeden měsíc – pro všechny. Pak ale přišel
Galileo Galilei a roku 1610 namířil na oblohu dalekohled. A najedou se
ukázalo, že existují i další měsíce. Čtyři u Jupiteru... Od té doby uplynula
spousta času a dnes už se přirozených satelitů, kteří doprovází jednotlivé
planety, jenom stěží dopočítáme.
Ostatně posuďte sami:
Mars – 2:
Phobos a Deimos, kteří doprovází sousední planetu jsou nejspíš planetky,
které náhodou uvízly v Marsově gravitační jámě. Vypadají jako temné
brambory, pokryté krátery a rýhami. Phobos se dokonce pozvolna přibližuje k
planetě a někdy za 50 milionů roků se sem také zřítí.
Jupiter – 58:
Největší planeta Sluneční soustavy se samozřejmě pyšní také největším
počtem satelitů. Některé jsou skutečně veliké, srovnatelné s obyčejnými
planetami, jiné však mají v průměru jenom několik málo kilometrů. U Jupiteru
najdete i největší měsíc v celé naší soustavě – Ganymedes o průměru 5262
kilometrů (tj. stejně jako Merkur), nejaktivnější měsíc Ió, na jehož povrchu
plane řada velmi aktivních sopek, a také dva satelity – Európu a
Kallistó – pod jejichž kůrou se nejspíš nachází hluboký vodní
oceán.
Saturn – 31:
Ani druhá největší planeta není žádný chudák,
ostatně oznámení o objevu 31. satelitu je staré jenom několik málo dní .
Kromě rozsáhlé soustavy drobných částic vykreslujících ladný prstenec, u
Saturnu najdete i Titan – jediný měsíc obklopený neprůhlednou atmosférou.
Co všechno se pod ní skrývá možná zjistíme už za rok a půl, kdy k Saturnu
dorazí sonda Cassini s výsadkovým pouzdrem Huyghens.
Uran – 21:
Satelity této planety nesou velmi kuriózní jména, podle literárních hrdinů
ze Shakespearových a Popeových děl. Neforemná Miranda, která nejspíš vznikla
při rozpadu a opětovném slepení velkého měsíce, drobná Ariel a temný Oberon
doprovází celá řada dalších, menších těles, které se pohybují ve vzdálenosti
až několika milionů kilometrů od planety. >
Neptun – 11:
Nic moc.
Ale to snad jenom proto, že je tak daleko. Největší Neptunův měsíc –
Triton – sice pokrývá zmrzlý dusík a methan, nicméně i zde se setkáme se
zajímavými projevy tzv. ledového vulkanismu. Ačkoli se jedná o relativně
veliké těleso, jeho retrográdní dráha (proti směru rotace Neptunu)
naznačuje, že mohl být v minulosti planetou náhodou zachycen.
No a pak tu máme ještě polooficiální satelity. Jednak Charon u Pluta. Tedy u podivuhodné
dvojice, kterou dnes astronomové už většinou mezi planety ani nepočítají. A
když ano, pak je mnohem vhodnější mluvit spíše o dvojplanetě. Navíc. Už roku
1994 astronomové narazili na první měsíček obíhající kolem planetky. Sonda
Galileo si totiž při průletu kolem Idy všimla drobné skýlky o průměru jen
pět kilometrů, která později dostala jméno Dactyl. Od té doby počet takových
těles dále narůstá.
Jo, jo. Před dávnými časy byl Měsíc. Jeden měsíc –
pro všechny. Ale dnes už je to úplně jinak.
Zdroj: Astronomický deník.