Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na březnové obloze?

Pokud bude 3. března večer pěkné počasí, pak se určitě podívejte na úplné zatmění Měsíce, tedy úkaz, na který čekáme již dva a půl roku. To, že se na obloze děje něco zvláštního, bude zřejmé kolem půl desáté večer, kdy zřetelně ztmavne spodní polovina měsíčního disku. Nejzajímavější fáze úkazu se ale začne odehrávat až od půl jedenácté, kdy na povrch Měsíce dopadne plný zemský stín. Pokud by se v té době nacházel na Měsíci nějaký kosmonaut, pak by viděl, jak planeta Země zakrývá celý sluneční disk.

Měsíc se do plného zemského stínu zcela zanoří o tři čtvrtě na dvanáct. V té chvíli se na setmělé obloze objeví nejen řada slabých hvězd, ale i Mléčná dráha. Měsíc ovšem ani v této době z oblohy úplně nezmizí – ozařovat jej budou sluneční paprsky rozptýlené v zemské atmosféře. Náš kosmický soused tehdy nabude velmi netradičního tmavě oranžového vzhledu. Úplné zatmění skončí těsně před jednou hodinou ranní, od tohoto okamžiku budeme sledovat postupné vynořování Měsíce z plného zemského stínu. Od tři čtvrtě na tři pak bude následovat ještě výstup z tzv. zemského polostínu. Ten ale není již tak nápadný a především zajímavý.

Úplné zatmění Měsíce si určitě nenechejte ujít. Pro Evropany je totiž přímo ideálním úkazem. Za pěkného počasí bude viditelné v celém svém průběhu, pak si můžete v klidu pospat a navíc – další od nás viditelné zatmění proběhne až v únoru příštího roku.

Měsíc však není jediným tělesem, jenž můžeme obdivovat na březnovém nebi. Čím dál tím více se například prosazuje oslnivá Venuše, která je po západu Slunce nepřehlédnutelnou dominantou večerní oblohy. Prakticky po celou noc je také pozorovatelný Saturn v souhvězdí Lva a nad ránem se k němu přidá i Jupiter v Hadonoši.
Podívat se však můžete i do vzdálenějšího vesmíru, například na nejslavnější dvojčata všech dob – Castora s Polluxem. Z večera jsou viditelní nad jihovýchodním obzorem, navíc se 26. března v jejich blízkosti ocitne Měsíc.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. března 2007 na 22 hodin středoevropského času (15. března tedy platí pro 21 hodin středoevropského času a 31. března pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Podle řeckých pověstí se sice Castor s Polluxem narodili jako dvojčata, ale přesto byli nevlastními bratry. Měli stejnou matku, avšak dva různé otce. Právě proto byl Castor smrtelný a Pollux naopak nesmrtelný. Oba však vynikali odvahou, silou i statečností, vždy bojovali bok po boku a díky své lásce se nerozloučili ani po smrti – zdobí naši zimní oblohu v podobě souhvězdí Blíženců, jehož nejnápadnější hvězdy nesou jména Castora a Polluxe.

Obě stálice jsou na pozemské obloze vzdálené čtyři a půl stupně, takže se pohodlně vejdou do zorného pole běžného triedru. Už v něm, obzvlášť když jej upevníte na stativ, si můžete všimnout slabé hvězdy, která v těsné blízkosti doprovází zářivého Castora (alfa Geminorum). Ve větším dalekohledu byste „rozlouskli“ i samotného Castora: ve skutečnosti jej totiž tvoří dvě stálice jasné 1,9 a 2,9 magnitudy vzdálené asi čtyři úhlové vteřiny. Náhoda? Nikoli! Už dvě století je zřejmé, že tyto jasné hvězdy evidentně obíhají kolem společného těžiště s periodou asi čtyři sta roků. Vzdálenější průvodce, slabý 8,9 magnitudy, sice k soustavě také patří, jeho doba oběhu je však výrazně delší.

Navíc se ukázalo, že všechny tři stálice jsou ve skutečnosti velmi těsnými dvojhvězdami. Tak těsnými, že je odděleně nerozlišíme ani tím největším dalekohledem. Jsou to totiž tzv. spektroskopické dvojhvězdy. Nejjasnější složka – označovaná jako Castor A – se skládá z dvojice hvězd spektrální třídy A (asi dvakrát hmotnějších než Slunce), které kolem sebe obíhají s periodou 9,21 dne. Jejich prostorová vzdálenost je přitom minimální, asi desetkrát menší než ve které se pohybuje náš Merkur kolem Slunce.

Podobného složení je i druhá viditelná hvězda (Castor B), v níž se však stálice pohybují v cyklech zhruba čtyřikrát kratších. Nejzajímavější je však nejvzdálenější slabý průvodce – Castor C. Od předcházející čtveřice zářivých hvězd jej dělí asi tisíc astronomických jednotek (tzn., že je tisíckrát dál než Země od Slunce) a ve skutečnosti se skládá hned ze dvou červených trpaslíků obíhajících kolem těžiště jednou za dvacet hodin. Jejich hmotnost se odhaduje na 0,6 Slunce a povrchová teplota na tři tisíce stupňů Celsia. Rovina oběžné dráhy těchto dvou červených trpaslíků navíc prochází Zemí, takže u nich můžeme sledovat vzájemné pravidelné zákryty. Na povrchu obou těchto těles se také pozoruje velmi silné magnetické pole, světlé i tmavé skvrny a prudké, zářivé erupce.

Castor je tedy šestinásobný systém hierarchicky poskládaný ze tří těsných dvojhvězd. To také naznačuje, že původně byl členem nějaké hustší hvězdokupy. Z rozboru prostorových pohybů okolních hvězd přitom vyplývá, že mohl vzniknout asi před dvěma sty miliony roky – spolu s dalšími nápadnými stálicemi pozemské oblohy, jako je třeba Vega ze souhvězdí Lyry, Fomalhaut z Jižní ryby, Zubenelgenubi z Vah a Alderamin z Cephea. Všechny tyto hvězdy totiž patří do tzv. Castorovy pohybové kupy, pro kterou je typické stejné stáří, chemické složení a pohyb ve vesmírném prostoru. Proč se nyní nachází na různých místech pozemské oblohy je zřejmé: původní otevřená hvězdokupa se dávno rozpadla a jednotlivé hvězdy se rozptýlily po okolí.

Castor se nachází asi 52 světelných roků daleko. S Polluxem (beta Geminorum) tedy nic společného nemá, na ten se totiž díváme z menší vzdálenosti. Je však Pollux méně zajímavý? Ani náhodou! Už na první pohled vás zaujme jeho naoranžovělý odstín. Ten je neklamnou známkou nižší povrchové teploty. Protože se ale Pollux nachází 34 světelných roků daleko, je zřejmé, že musí být větší a zářivější než naše Slunce. To by totiž bylo ze stejné vzdálenosti na hranici viditelnosti bez dalekohledu.

Hmotnost této stálice se odhaduje na necelé dvě Slunce. Polluxův průměr přesahuje 9 Sluncí a jeho povrchová teplota klesá na 4500 stupňů Celsia. Mnohem zajímavější je ale nedávný objev obří planety, která kolem něj obíhá. Má hmotnost nejméně třikrát větší než je hmotnost našeho Jupiteru a kolem dokola oběhne jednou za 590 dní ve vzdálenosti 1,7 astronomické jednotky. Tedy podobně jako Mars kolem Slunce. Pokud bychom se ocitli na některém z měsíců této planety, čekal by nás fascinující výhled. Přes den by na obloze zářil oslnivý Pollux o průměru tři stupně (šestkrát větší než je Slunce na pozemském nebi). V noci by naopak oblohu ozdobil Castor – dívali bychom se na něj ze vzdálenosti jenom 18 světelných roků, takže by měl jasnost srovnatelnou s našim Síriem. K němu by se pak přidalo několik dalších zářivých stálic – například Procyon z Malého psa a Capella z Vozky. I ty jsou k Polluxovi výrazně blíže než k našemu Slunci.

Na rozdíl od Castora se Pollux nachází blíže k ekliptice, v minulosti jej proto mohl zakrýt Měsíc. Naposledy se tak ale stalo 30. září roku 117 před naším letopočtem a díky prostorovému pohybu hvězdy i pomalým změnám orbitálních parametrů Měsíce už žádné takové úkazy nikdy nenastanou.


© APO 2002-2008, veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace. Děkujeme. Tyto stránky provozuje občanské sdružení Amatérská prohlídka oblohy.