V soutěži se nejlépe umístili:

1. místo - Jan "Albireo" Kučera
2. místo - Petr Sklář
3. místo - Zdeněk Kalvoda
4. místo - Jiřina Pešová
5. místo - Jiří Liška

Všem výhercům gratulujeme a čtenářům těchto stránek nabízíme vítězná literární díla k přečtení.

Jan "Albireo" Kučera

Teleskopem na stojánku
pozoruji krásnou Janku.

Zaostřím - a vzkřiknu: "Ba ne!"
Vždyť má tváře poďobané.

Jsem to ale přec kus janka:
Je to Janka-Měsíčňanka.

Místo měsíční tvář Janky
líbám raděj' pozemšťanky.

Kaluž a obloha

Janu Nerudovi a Sekci pro temné nebe České astronomické společnosti

Seděli ufoni v kaluži,
anténky vzpínali vzhůru.
Starý jim velitel neduži-
vý plní mozkovou kůru.

Vězte, že lidé se oblohy -
té černé s hvězdami bojí,
(dříve ji měli jen pro bohy) -
lampami proti ní zbrojí.

"Maminko, já se chci podívat,
kde nebe hvězdičky chová."
Ufonek vrací se hrůzou jat:
"Obloha je oranžová?"

"Pročpak ty slzičky, anděli?"
mamka mu tykadla hladí.
"A zdejší děti by nechtěly
hvězdy mít za kamarády?"

Pohádka o hvězdičce, která se chtěla jmenovat

Je to pohádka - ale ve skutečnosti se to stalo dost podobně.

Tam, kde po obloze letí nebeská Labuť, létala spolu s ní jedna malá hvězdička. Ani jasná ani slabá, tak akorát, abyste ji bez potíží viděli. Kdyby vás to zajímalo přesně, tak ji najdete tam, kde má Labuť hlavu. Ráda si myslela, že dělá Labuti oko. A co celé noci dělala? No přece to, co hvězdy dělávají: svítila a trošku na lidi pomrkávala. Na první pohled byla docela obyčejná a nikdo si jí moc nevšímal. Teprve když se hvězdáři naučili koukat po hvězdách dalekohledy, říkali si často: "Jé, ta je kráááááásná!" Ona totiž v dalekohledu to není jen tak obyčejná hvězdička, tam najednou zjistíte, že jsou to vlastně dvě hvězdičky malinký kousíček od sebe, zkrátka jedna jasnější, a ta si hlídá menší sestřičku. A jak už to u sourozenců bývá, každá byla jiná. Ta větší svítila oranžově, a ta slabší měla raději bleděmodrou - moc hezky se doplňovaly. Ale byly tak nerozlučné a měly se tak rády, že se vlastně považovaly za jednu hvězdu. Zkrátka ta Labuť měla dvě očička a každé jiné, tak jak to mívají některé kočičky.

A protože nebyla nijak moc jasná, neměla ani své jméno. Hvězd je na obloze hrozně moc, a tak hvězdáři dávají jména jen těm nejjasnějším, jako třeba Sirius, Polárka nebo aspoň Zuben el Genubi. Pravda, ty slabší si také nějak nazvou, ale to vlastně nejsou jména, jenom jakési značky. Téhleté říkali beta Cyg, a uznejte, že to žádné pořádné jméno není. A to ještě měla štěstí, protože některé se označují ještě hůř, třeba RW Tau nebo PSR 1913+16 - vždyť to už se ani nedá vyslovit!

A naši hvězdičku mrzelo, že na ni pořádné jméno nevybylo, a tak si řekla, že si tedy bude muset nějaké vymyslet sama. Byla chytrá, a tak ji napadlo podívat se, jestli jí přece jenom někdo nějaké jméno nedal, aby se to pak nepletlo. A protože hvězdy moc dobře vidí, dívala se do hvězdných map, které občas na Zemi u hvězdářů zahlédla. Znala oblohu samozřejmě líp než všichni hvězdáři dohromady, vždyť obloha byl její domov, a tak se na lidských mapách snadno našla. Ale nikde žádné jméno. Až na jedné stařičké mapě nějaký nápis vedle sebe našla. Zněl trochu záhadně, staré písmo moc dobře číst neuměla, ale vypadalo to jako "ab ireo".

(Teď na chviličku odbočíme. Ono to zní tak nějak latinsky, "ab" znamená "od", jenomže "ireo" asi v žádném slovníku nenajdete. Kdo by také tušil, že se tak kdysi říkalo jedné kytičce a že ten nápis s hvězdou neměl nic společného, někdo asi sbíral léčivé bylinky a prostě si do té mapy načmáral poznámku.)

"Ab ireo, trochu divné jméno," pomyslila si naše hvězdička. A pak jí napadlo, že kdyby se tam tak přidalo "l", neznělo by to špatně: Albireo. Jenomže ať se dívala, jak dívala, to "l" tam chybělo. Nakonec dostala spásný nápad: Když viděla, že se jeden hvězdář zrovínka do té mapy kouká, zasvítila na něj pořádně modrým očičkem, a hvězdář na chvilku viděl rozmazaně (hvězdáři nemají rádi, když jim někdo svítí do očí, to vám řeknou na každé hvězdárně.) A tak se mu zdálo, že je tam napsáno Albireo. Když začal zase vidět normálně a všiml si, že tam to "l" chybí, tak - ho tam prostě dopsal, protože se mu to s ním také líbilo víc, a od té doby téhle hvězdičce nikdo jinak neřekne.

Jiří Liška

Je krásný slunečný večer a na letní modré obloze dobarvené červánky se objevuje první hvězda. O slově "hvězda" by se dalo pochybovat, je to totiž nejjasnější planeta na naší obloze- Venuše. Také "objevování" této planety je nepřesné. Ona je totiž v blízkosti východní elongace a proto ji lze pozorovat i ve dne vedle Slunce. Tyto informace o obloze mi však nebrání v odpočívání po namáhavém dni. Kochám se pohledem na nebe a snažím se najít další jasné hvězdy, které by už měly na mne poukazovat svými paprsky.

Sedím na venkovní lavičce a každou chvíli se zaposlouchávám do zpěvů ptáčků, které pějí své pravidelné večerní skladby. Prostě prožívám ideální okamžiky prázdnin a nic nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo změnit. ,,No konečně!" řekl jsem si polohlasně, protože jsem zahlédl Vegu, která je nejjasnější hvězda letního trojúhelníku. Vzal jsem si na pomoc svůj malý triedr a podíval jsem se na ni. Chvíli jsem ji sledoval jestli se třeba nezmění, potom jsem pomalu odděloval oči od dalekohledu. Najednou jsem spatřil zvláštní věc. Byla to velice jasná hvězda- spíše kotouček. Myslel jsem si, že je to družice či letadlo. Ono se to však nehnulo z místa. Sundal jsem dalekohled. Pomalu se to zjasňovalo, bylo to mnohem jasnější než Venuše. ,,Co to může být?!?" problesklo mi hlavou. Začalo se to slabě pohybovat. Jasnost nadále rostla. Měl jsem divný pocit, přepadla mně úzkost. Tento objekt dosáhl ohromné jasnosti. Musel jsem se dívat jinam, jinak by mě oslnil. Všiml jsem si jak kolem lávky, okolních stromů a květin se objevily výrazné stíny. Ozvaly se dunivé zvuky. Dokonce jako by něco praskalo nebo se rozpadalo. Přimhouřenými očmi jsem spatřil zářit stopu po přeletu tělesa, které se v tuhle chvíli pomalu řítilo na mně. Zdalo se mi že je to dlouhá doba, ve skutečnosti neuplynulo ani deset sekund.

Najednou se vše změnilo. Těleso se rozdrolilo a jednotlivé kousky začaly dopadávat ne zem. Těsně kolem hlavy mi prosvištěl jeden kus a zaryl se do půdy asi 20 metrů přede mnou. Tyto části padaly ještě pár sekund a pak celé tohle překrásné vesmírné představení skončilo. Já jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že se mi nic nestalo.

Zdeněk Kalvoda

Začalo to asi v sedmé či osmé třídě základky. V knihovně se mi dostala do ruky stará kniha o astronomii, kde byla zmínka o slunečním zatmění 11.srpna 1999, které zasáhne České Budějovice. Začal jsem se těšit.

Postupem jsem díky nověším informacím zjišťoval, že v Čechách tehdy žádné úplné zatmění Slunce nebude. Někdo to totiž kdysi nepřesně spočítal (bez počítače žádný div) a už se tim pak nikdo nezabýval. Stín nás mine o pár desítek kilometrů.

Díky vysoké škole a přístupu k Internetu, získával jsem si spousty informací a spřádal plán cesty za totalitou. Rozhodl jsem se pro místo asi deset kilometrů zhruba jihozápadně od Linzu.

Sháněl jsem parťáka. Lenka mou nepřímou nabídku buď nepochopila, anebo naopak pochopila velmi dobře. Zkusil jsem Janu. Projevila zájem, ale bylo to prej moc brzo. Že ještě neví. Dal jsem jí tedy čas. Ale asi deset dní před cestou jsem s ní mluvil. Na 80% nepojede. Snad tedy Iveta? "No, tak jo." Ve středu, týden před zatměním, dostal jsem zprávu, že musí kvůli škole jedenáctého být v Českých Budějovicích. Jana se už ohledně těch 20% neozvala, Folk pracuje, Alkáč je bez peněz a musí se učit na přijímačky, Aleně jsem se nedovolal, Jarka pracuje. V pondělí ráno jsem tedy vyrazil sám.

Pěkně chcalo. Z Nepomuka jsem jel vlakem do Strakonic a do Vimperka (výluka - autobusy). Tam jsem se setkal s Chamem. Pokecali jsme u piva, dal jsem mu materiály na ZTE. Došli jsme na autobusák, a akorát jel autobus do Budějovic. Tam jsem si koupil pár rohlíků a zkusil zavolat Františkovi do Trhových Svinů - nikdo to nezved. Dal jsem se směrem na Sviny. Svítilo slunce a bylo horko. Celkem zajímavá holka zeptala se mě na čas. Ušel jsem asi čtyři kiláky do nechutného kopce. Tam byla zastávka autobusu. Shodil jsem bágl a šel se vychcat za boudu. Okolní krajina začala tmavnout a citelně se ochladilo. Mé tělo se pokrylo sovislou vrstvou studeného potu a začal jsem omdlévat. Odvalil jsem se na lavičku a vypnul jsem nepotřebné tělesné funkce.

Za snad čtvrt hodiny jsem se probral a vstal, krajina opět tmavla, zase jsem si sednul. Strávil jsem tam v klidu asi hodinu. Už mi bylo fajn. Měl jet autobus do Svinů, přešel jsem proto na druhou stranu a po jeho příjezdu nastoupil do plného autobusu. Ve Svinech jsem zašel do jednoho obchůdku pro nějakou minerálku. Koupil jsem si citronovou mattonku a začal se skládat na pultu. Milá prodavačka mi nabídla chlazenej Excelsior. Udělala mi radost, a snad mi zachránila život. Tekutiny jsou důležité. Rozbil jsem tábor na náměstí pod lípama a po zotavení šel znova zavolat Františkovi. Balil se, že pojede na oslavu narozenin. Takže u něj asi nepřespim. Za hodinu přijel na kole a asi hodinu jsme pokecali.

Pak jsem si to namířil na Besednice. Asi za pět kiláků jsem si našel místo na nocleh, uvařil jsem si polívku a šel spát. Na obzoru se blýskalo. Tak za hoďku se blýskalo nade mnou a začlo pršet. Díra v igelitové plachtě mě neochránila před koupelí ve vlastním potu ale ani před deštěm. Voda stékala po plachtě akorát do té díry a mně do spacáku. Ráno svítilo sluníčko, já byl mokrej, spacák byl mokrej, batoh taky. Uklidnila mě ale skutečnost, že mokrej byl i ten igelit. Po ranních procedurách jsem vyrazil na další cestu. Začalo pršet.

Zabalen v igelitu doputoval jsem až do Besednic. Občerstvil se v nějakém obchodě a s cedulí DOL. DVOŘ LINZ vyrazil dál. Hned za vsí zastavil mi správnej mladík rychlé doručovatelské služby. Dal mi dvoje Tik Ťaky, ukázal místní silniční kurvy a hodil mě až k přechodu Dolní Dvořiště. Tam stopoval nějakej kluk směrem zpět na Kaplici. Zeptal jsem se ho, zda se tady dá přejít pěšky. Prej jo, ale musim mít dost peněz. Něco kolem pěti set šilinků nebo padesáti marek. S osmi šilinkama a deseti markama se mi nechtělo na celnici machrovat, tak jsem zaklepal na nějaký středně mladý pár ve Favoritu, jestli by mě vzali přes hranici. Jo. Měli puštěný rádio Impulz, kde co chvíli mluvili o zatmění. Chránit oči, k pozorování je ideální Balaton, atp. Jeli jen do Freistadtu, tak mě vysadili u jedné čerpací stanice pohonných hmot.

Napsal jsem si ceduli LINZ (tamtu jsem nechal u toho kluka v autě), a stopoval dál. Přes ulici jsem si všiml tří Čechů (dva + jedna) u bílého Favoritu. Ukázal jsem jim LINZ v naději, že tam taky jedou. Pokynuli mi, abych šel k nim. Taky za zatměním, ale moc se jim to tady nelíbí. Začalo chcát, vlezli jsme do auta. Zmínil jsem se o tom Balatonu. Nečekal jsem to, ale vytahli mapu Maďarska a začali o něm uvažovat. Asi po půl hodině se rozhodlo - Maďarsko.

Petr, Petra, Jakub a já si to hnali na Vídeň. Tam si o náš zadní nárazník rozbila nějaká Rakušanka blinkr, my v pohodě. Ve vídeňské odpolední špičce jsme trochu zabloudili, ale k večeru jsme byli na hranicích. Počasí vypadalo mnohem lépe. Kalkalpen jsou hezké. Asi kilometrová fronta na celnici. V Maďarsku mají asi velkou spotřebu plechu. Značky Obec (a Konec obce) jsou poněkud větší než u nás. Zem se pěkně lepí na boty, za chvíli kilogramy. Když ztuhne, velmi pevná. Nocovali jsme kdesi na poli. Petr s Petrou ve stanu, já pod širákem, Jakub v autě.

V noci bylo hezky, svítily hvězdy, létaly meteory. Měl jsem stále jedno přání. Maďarští komáři byli velmi otravní, mnoho jsem se nevyspal. Tu se probudím, blízko zlověstně houká vlak, rozhlížím se a náhle se objeví světýlko - rychle pryč!!!

Ozývaly se tupé rány, vlak utichl. Uf, to jen Jakub v autě při světýlku tluče komáry.

Po ráno jsem se probudil, modrá obloha, paráda. Později ráno jsem se probudil, zmoklý, zataženná obloha, průser. V dáli se trochu něco modralo. Pás bez oblačnosti se přes nás pomalu přesunul. Přecházela fronta. Dali jsme hlavy dohromady: Víceméně se to točí nad náma, kolem Balatonu je prý (nám neznámo z jakého důvodu) stále pěkné počasí, neni daleko (tak 80˙km), když už jsme tady...

Před devátou jsme na cestě k Balatonu. Frontální oblačnost předháníme asi po půli cesty, a sluníčko jen občas na chvilku překrývá velmi nízký rychlý mráček. Usazujeme se někde blízko městečka či vesnice Vonyarcvashegy. Nádherně jasno, už je tu pár lidí, částečné zatmění má začít asi za hodinu.

Máme proto čas vybalit spacáky, rozložit dalekohled, a vůbec se připravit. Je tu nádherný výhled na malou (ale přesto obrovskou) část jezera. Za pod námi vede silnice, po ní jezdí auta, jakoby se nic nedělo. Jeden kolega tu má docela pěkně udělaný patrně zrcadlový dalekohled. Jeho obraz se příliš neliší od mého promítaného na papír. On ale může snadno sundat filtr a podívat se na korónu a protuberance v okamžiku úplné fáze.

Před půl jedenáctou najednou začínám tušit, že by to asi mělo začít. Sleduji obraz slunce na stínítku a vykřikuji "už to začalo!!". 11:26.

Měsíc se stále více zakusuje do slunečního kotouče. V 11:38 dělám první fotku. Lidé se nenápadně množí.

11:56 druhá fotka. Občas někdo kolem projde a se zájmem koukne na moje stínítko.

12:17 třetí snímek. Něco se děje. Ano, okolní světlo již není tak bodavé a slunce tolik nepálí.

12:30 čtvrtá fotka. Začínám být oblíbený. Lidé si k nám chodí dělat fotky. Nedořešený je ale vítr, který s tím nepříjemně hýbe. Snad ta fota vyjdou. Nad severozápadem se ale vynořila vyšší frontální oblačnost a blíží se ke slunci.

12:41 pátý snímek. Velmi se zešeřilo a znatelně se ochlazuje. Květinka u našeho stanoviště se zavírá, lidi se houfují, auta přestávají jezdit, vítr utichl. Snad je již vidět Venuše, ale vůbec mě nenapadá ji hledat.

12:45, 12:46, lidé začínají vstávat. Ubývání posledního zbytku slunce je velmi patrné. Už vidím Venuši, setmělo se úplně. Poslední Bailiho perla, lidé ztichli, vydechli a začínají tleskat či jinak jásat. Objevuje se koróna. Zkouším nějaké fotky zateměného slunce (pro promítání přes dalekohled na stínítko je jas koróny příliš slabý) i s Venuší. Ale s 35 mm objektivem z toho asi moc nebude. Jsou vidět i další hvězdy, pravděpodobně Sirius, snad i planeta Merkur aj. Zkusil jsem zachytit lidi okolo a obzor. Na protějších březích jezera blikají blesky automatů. Mraky v dáli na jihovýchodě zlověstně ztmavly. Těsně u měsíčního kotouče jsou vidět jasnější flíčky, snad protuberance, snad skrz krátery prosvítající jasnější části koróny. Nádhera. Možná za minutu, možná za dvě, vzniká opět briliantový prsten, tentokrát však obrácený na druhou stranu. Koróna stejně rychle jako se objevila, zase pohasla, černá obloha kolem slunce začíná modrat a rychle se zvětšující srpek sluníčka pomalu osvětluje krajinu. Lidé zase začali tleskat, smutní, že už to skončilo, šťastní, že se slunce vrací. Tato atmosféra byla cítit ještě dlouhou dobu. Venuše byla patrná ještě chvíli (možná minuty) po totalitě. Nad Balatonem dnes podruhé svítalo.

Byl cítit vzestup teploty. Frontální oblačnost začala přecházet přes slunce (dvě až pět minut po konci úplné fáze). Notně jsme si oddechli. Někteří začali odcházet, auta opět jezdila, poledně noční klid skončil. Projela houkající sanitka. Vzpomněli jsme si na stromovou dírkovou projekci a udělali fotku pod stromem. Zašlápnutá kytička se už neotevřela. Vítr opět foukal.

14:12:15 poslední kontakt. Blízká skupinka dalších pozorovatelů se na nás podívala a se smutnými pohledy jsme si odsouhlasili konec.

Mraky křižovaly oblohu a slunce. Teď už to však nevadilo. Sbalili jsme se a šli se vykoupat. Voda v jezeře je zelenošedivě zakalená patrně od jílu, který tvoří zajímavě příjemné dno.

Potkali jsme tam taky nějaké Čechy. Taky měli plán jen do Rakouska, ale vydali se za sluníčkem. Stálo to za to.

K večeru jsme se vydali zpět. Tábor jsme rozbili u kukuřičného pole. Po večeři a hře s kukuřicí jsme šli na kutě. U západního obzoru se trochu blýskalo. A začli se slétávat komáři... Celá hejna. Stovky, možná tisíce. Naštěstí Petr vyndal repelent. Bylo to lepší, ale po ksichtě šli pořád. Udělal jsem si proto z šátku moskytku do vchodu u spacáku. Akorát bylo horko. Když už byla nějakou dobu tma, trochu se uklidnili, a mohl jsem se kochat nádhernou noční oblohou čtyřicáté sedmé rovnoběžky. Mléčná dráha byla úchvatná. S blaženým pocitem jsem usnul.

Petr Sklář

(Všechny časy v SELČ, místo: Břidličná okr. Bruntál)

Ráno v 7:30 jsem se probudil a vykoukl z okna. Bylo velmi špatné počasí, husté oblaka a pršelo. Začala u mě převládat myšlenka, že to nevyjde, že neuvidíme vůbec nic a to jsem se tolik těšil a připravoval. Meteorologové předpovídali protrhávání oblačnosti na polojasno. Zatím to tak nevypadá. Náhle po 10:00 se objevily malé díry v mracích... naděje velmi rychle stoupá a začínám urychleně chystat přístroje a příslušenství. V 10:30 byly mraky již značně potrhané a já jen doufal, aby to vydrželo. Už bylo na čase. V 11:00 přišel ke mně kamarád s refraktorem. Odebrali jsme se na pozorovací místo, chystali jsme přístroje. Foukal docela silný vítr, který mi způsobil značné potíže se stínítkem, za chvíli to začne a jen samé problémy.

Měl jsem na starost projekce. Martin měl na starost vizuální pozorování přes temný filtr. Jinak jsme byli vybaveni dvěma refraktory 60/700 a refraktorem 40/360. Nakonec jsem problém se stínítkem vyřešil a vše bylo v pohodě. Vítr se uklidňoval. Ze západu šly velmi temné mraky, nebylo to dobré znamení, dokonce spadlo pár kapek. Trochu více jsem si zanadával, to bylo vše. Slunce se dralo mezi dírami v mracích a mi viděli první kontakt 11:26:54. Hurááá. V 11:28 se stala zajímavá věc. Mraky se najednou rozpouštěly a po chvíli bylo úplně, ale úplně jasno. Viděli jsme krásně nakousnutý sluneční kotouč. Pořídili jsme první kresby. V dalekohledech to bylo super. Počasí bylo naprosto bez chyby. Blížilo se maximum.

Na pozorovacím místě se najednou objevilo mnoho lidí, žádající pohled do dalekohledu, či nějakou odbornou větu. Počet nadšenců jsme odhadli asi tak na 60. Docela nás to hodně potěšilo, protože jsme to nečekali. Nastalo maximum, bylo tajemné ticho a zvláštní žluté šero. Teplota zřetelně poklesla, byl příjemný chlad. Naskytly se nám nádherné pohledy do dalekohledů a také jen volným okem (přes filtr). Na obloze jen tenký srpeček a všude šero a klid. V dalekohledu jsem spatřil nerovnosti měsíčního povrchu. Tenký srpeček se mírně vlnil, prostě krása. Maximum nastalo ve 12:48:30 a zakryto bylo asi 94 %. Po chvíli srpeček začal opět nabírat tloušťku. Dal jsem si malinkou pauzu a seběhl k nejbližšímu listnatému stromu. Ve stínu koruny stromu jsem spatřil "tisíce" malých srpečků, to bylo super, nikdy před tím jsem to neviděl. Měsíc stále ustupoval a vzduch se začal ohřívat, dokonce už zmizelo i to tajemné šero. Počet nadšenců se snižoval a my čekali na konec úkazu. "Už jen malý vykousanec, už jen zakřivení kotouče, a je to, kulatý kotouč, konec", stalo se tak 14:07:45.

Byli jsme šťastní, že to vyšlo, že se počasí umoudřilo. Schovávali jsme přístroje, příslušenství, měli jsme také velký hlad. Na závěr malé překvápko, Dostali jsme každý hodně velkou čokoládu od jedné pozorné paní, za odborný výklad a za možnost pohlédnutí do dalekohledů. Bylo to SUPER pozorování.

Jiřina Pešová

Již několik let se pravidelně v Západočeském kraji pořádá Letní astronomické praktikum nebo-li Expedice. Z historie Expedice se můžete dozvědět, že nikdy nebyla zaměřena na pozorování Měsíce. Okolnosti loňské Expedice zapříčinily to, že v době začátku, tedy 26.7.2002, byl Měsíc krátce po úplňku. Každý astronom, který nechce cíleně pozorovat našeho vesmírného souputníka, si pro svou noční hru s oblohou pečlivě vybírá právě takovou noc, aby Měsíc spatřil během noci co "nejmenší" a v co nejkratším čase. Proto byli všichni zvědaví, jak moc Měsíc ovlivní program Expedice.

Astronomické přednášky, které tradičně doplňují denní program Expedice, byly v loňském roce zahájeny přednáškou o Měsíci, hlavně o možnostech jeho pozorování.

Pozorovatelé se od první pozorovací noci věnovali nejen pozorování Měsíce a orientaci na měsíčním povrchu, ale začali i se zakreslováním. Mimo všech tradičních pozorovacích pomůcek se každý před setměním vybavil několika tužkami o různých tvrdostech. Téměř všichni účastníci Expedice se pustili do zakreslování měsíčního povrchu, který pozorovali dalekohledem i pouhým okem. Po pozorování byly výsledné práce porovnávány a prodiskutovány. Výsledky byly velice zajímavé. Kresby kreslené při pozorování pouhým okem byly u každého pozorovatele velmi odlišné. Způsobilo to jistě oko pozorovatele, pozorovací podmínky, zručnost a samozřejmě zkušenost, která v tomto případě chyběla snad úplně všem.. Valná většina z nás se o podobný obrázek Měsíce totiž nikdy nepokoušela. Kresby Měsíce kreslené pomocí dalekohledu dopadly o poznání lépe. Nebyly dokonalé, ale trénink by jistě zaručil mnohem lepší výsledky. Po zhodnocení i těchto kreseb napadlo několik nadšenců vyzkoušet i další možné metody zaznamenávání povrchových útvarů na Měsíci.

V knize Měsíc v dalekohledu od Pavla Gabzdyla jsou zmíněny metody: stínování, vkreslování (např. do fotografie), progumování, hrubá kresba s následným dokončením a tečkování. Všechny metody jsou v této knize celkem podrobně vysvětleny, ale nás zaujala metoda tečkování, která je v knize prezentována pouze obrázkem bez dalšího podrobnějšího vysvětlení. Z obrázku bylo jen poznat, že tečkování je prováděno tenkým fixem (zřejmě černým) a čím je daná oblast tmavší, tím je hustota teček větší a naopak.

Protože jsme o technice tečkování povrchových útvarů na Měsíci nevěděli nikdo nic, zkusili jsme si nejprve vytečkovat část povrchu Měsíce podle fotky. Po vytvoření první kresby a vzájemném srovnání jsme objevili první chybičku: je zapotřebí dělat tečky co nejmenší a tím je plastičnost výraznější.Ale hned po těchto prvních kresbách bylo zjevné, že metodou tečkování mnohem lépe vynikne reliéf Měsíce a celá kresba je lahodnější pro naše oči než při kresbě stínováním. Zkusili jsme vytečkovat ještě několik dalších kráterů a jejich okolí podle fotky a těšili jsme na východ Měsíce.

V noci jsme tečkovali a tečkovali a tečkovali?.Těsně po dokončení našich prací jsme si je nervózně za svitu Měsíce a zastíněných baterek porovnávali, ale ráno při denním světle nás při pohledu na tyto práce přepadla veliká radost, protože se nám práce velmi líbily a výsledek byl opravdu okouzlující. O kráse kreseb se můžete sami přesvědčit.

Jeden pozorovatel si tuto metodu ještě pozměnil. Při pozorování si pouze tužkou nakreslil hrubou kresbu, kterou opatřil popiskami o "hustotě teček" a následující den kresbu řádně vytečkoval. Velikou výhodou této metody je určitě čas strávený u dalekohledu, který se tím velmi zkrátí. Navíc pozorovatel mnohem snadněji a rychleji stihne u dalekohledu zakreslit větší část povrchu Měsíce. Ale pro někoho může být naopak nevýhodou čas strávený další den pracným a zdlouhavým tečkováním. Výsledné kresby jsou snad ještě krásnější než kresby tečkované přímo, ale pravdou je, že méně odpovídají realitě, protože nikdy není popisek dostačující natolik, aby si pozorovatel následující den vzpomněl přesně na všechny detaily, které v dalekohledu viděl. Takto vytvořené kresby jsou tedy asi více umělecká díla.

Jiný pozorovatel dokonce vyzkoušel další metodu rozvíjející tečkování. Při pozorování dalekohledem vytvořil kresbu metodou stínování a později udělal její repliku tečkováním. Sami se můžete přesvědčit, že stínováním reliéf rozhodně nevynikne tak, jako metodou tečkování.

Nakonec nikdo nelitoval toho, že nám do Expedice 2002 zasahoval Měsíc a všichni byli se svými pracemi velmi spokojeni. Na některých to ovšem zanechalo následky a ti podle fotografií tvořili i přes den ?

Obrázky k článku:
Josef Jíra 1, 2, 3, 4
Jiřina Pešová 1, 2, 3
Jiří Polák 1, 2, 3, 4