Amatérská prohlídka oblohy - 110 let archeoastronomie

Před 110ti lety, roku 1894, vydal britský astrofyzik Norman Lockyer (mj. spoluobjevitel prvku helia na Slunci) publikaci „Dawn of Astronomy“ (Úsvit astronomie), čímž dal předpoklady ke vzniku nové vědy – archeoastronomie...

Lockyerovo dílo se stalo po svém uveřejnění terčem kritiky, hlavně z řad archeologů a historiků. Nahlíží totiž na staré civilizace jako na dokonalé pozorovatele nebeských objektů, kteří dávají značný důraz na přesnou astronomickou orientaci kultovních staveb. Z těchto staveb zmiňuje Lockyer především egyptské sluneční chrámy a také Stonehenge, nejznámější megalitickou památku Anglie.

Lockyer poukázal ve své knize na tehdy opomíjený fakt, že se naši předkové zabývali soustavným pozorováním hvězdné oblohy. Údaje získané z těchto pozorování musely být předávané z generace na generaci, a to formou psanou nebo i ústní (např. u megalitické kultury – stavitelů Stonehenge, kteří neznali písmo).

Jeho myšlenka způsobila ve své době určitý průlom v nazírání naší civilizace na pravěké a starověké národy. Kdysi to pro nás bývali pouze primitivní barbaři. Postupem času se však seznamujeme s překvapivými skutečnostmi - už dávno před Thaletem z Milétu (cca 624-cca 543 př. n. l.) dokázali třeba Chaldejci určit zatmění Slunce a Měsíce na dlouhou dobu dopředu, dávno před Hipparchem z Nikaie (cca 190-125 př. n. l.) znali Egypťané precesní pohyby... Samozřejmostí byla také znalost cyklů, v jakých se na obloze objevují planety (např. Venušin cyklus, který byl znám jak u Babyloňanů, tak i u Mayů).

Co vedlo pravěké a starověké kultury k tomu, aby vedly podrobné astronomické záznamy? To byla jedna z prvních otázek archeoastronomie. K zodpovězení této otázky je třeba znát jejich kulturu, filozofii a často i mytologii. Hned zprvu je nutno uvést, že lidé Pravěku a Starověku nahlíželi na hvězdnou oblohu jinak, než to děláme my. To byl i jeden z důvodů, proč byla tvrzení zastánců archeoastronomie zavrhována. Nyní je hvězdné nebe zkoumáno za účelem získání nových a nových poznatků, tehdy to však byla pouhá snaha o vlastní přežití, která přiměla naše předky vzhlížet k obloze. Jejich nejčastějším povoláním bylo zemědělství, tedy činnost závisející na projevech přírody. Podle jakého klíče mohli dopředu předpovídat dobu sucha a dešťů, tepla a zimy? Odpověď můžeme nalézt například u starých Egypťanů – jakmile spatřili nad obzorem vycházet Sirius, mohli očekávat období záplav. Ne náhodou se tato hvězda těšila právě u Egypťanů velké úcty. Pro další příklad se nemusíme vzdalovat ani z evropského kontinentu. Pěstitelé vína ve starém Řecku určovali dobu sklizně podle hvězdy Arcturus. Jeho heliakický východ (tozn. východ souběžně se Sluncem) nastával zároveň s dosažením maximální výšky souhvězdí Orionu nad ranním obzorem. Nastala-li na nebi taková situace, byl nejvyšší čas začít se sklizní vinné révy. Dříve docházelo k této situaci na obloze někdy uprostřed září.

Žádná vyspělejší civilizace se rovněž neobešla bez kalendáře. Ten mohla sestavit jedině na základě astronomických pozorování, protože základním stavebním článkem kalendářů byly právě astronomické události. Není náhodou, že např. staří Babyloňané zvolili jako začátek kalendářního roku právě okamžik jarní rovnodennosti, okamžiku, kdy Slunce prochází tzv. jarním bodem (průsečíkem ekliptiky a světového rovníku). Zjistit toto datum vyžadovalo pečlivé sledování pohybu slunečního kotouče po denní obloze.

Výše uvedené skutečnosti začalo lidstvo odhalovat víceméně až na konci 19. století. Do té doby byly skoro na 2000 let zapomenuty. A zásluhu za jejich znovunalezení nese opět archeoastronomie, ještě do poloviny 20. století považována za vědu šarlatánů. Teprve v 60. letech se začíná uplatňovat ve větší míře. Velký ohlas vzbudil roku 1966 astronom Gerald Hawkins vydáním knihy „Stonehenge decoded“ (Stonehenge rozluštěno), ve které přirovnával slavný megalitický monument k jakémusi složitému kalendáři (ne-li přímo "počítači") upozorňujícímu na různé astronomické události během roku. Podstatně vzrostl zájem o podrobný průzkum dalších megalitických památek po celé Evropě. Spousta badatelů zabývajících se archeoastronomií opustila své útulné pracovny a vydala se zkoumat astronomicky orientované památky přímo do terénu. Za zmínku stojí třeba tým lidí okolo J. Brennana, kteří svým výzkumem prokázali u irských mohyl funkci obřích kalendářů. Příkladem takovýchto staveb je Newgrange, původně chápáno jako pouhá hrobka. Byl to právě Brennan, který upozornil na jev, kdy paprsek Slunce proniká dovnitř mohyly, až osvítí její zadní stěnu. Tento jev trvá jen cca 10 minut a koná se jednou do roka, v den zimního slunovratu.

Evropu v průzkumu archeoastronomických lokalit záhy vystřídala Střední a Jižní Amerika. Svět se dozvěděl o fascinujících stavbách mesoamerických kultur, mayských a aztéckých pyramidách. Pyramidový chrám v městě Chichén Itzá upozorňuje na okamžik jarního či podzimního slunovratu impozantním způsobem - v tomto okamžiku osvětluje Slunce na jedné straně pyramidy pouze okrajovou část jejího schodiště. Vzniká tak 7 osvětlených trojúhelníků vytvářejících dojem jakéhosi hada, údajně posvátnou kobru starých Mayů. Sledování tohoto jevu se stalo doslova turistickou atrakcí.

V 90. letech se terčem zájmu stal i Egypt, a to především pyramidami v Gíze. Belgický inženýr Robert Bauval přišel s myšlenkou, že pyramidy krále Chufeva, Chafreho a Menkaureho zároveň symbolizují pozemský protějšek hvězd Orionova pásu (Alnitak, Alnilam, Mintaka). Jeho teorii brzy potvrdily letecké snímky gízského areálu, protože rozestavění tří hvězd Orionu je s rozmístěním tří pyramid naprosto totožné. Nicméně výzkum stále pokračuje, akorát se oblast zkoumání zúžila na vnitřní prostory Velké (Chufevovy) pyramidy, konkrétně na jednu z šachet, údajně zacílenou na hvězdu Sirius.

Za 110 let se archeoastronomie posunula o značný kus dopředu. Vytvořila jakýsi most spojující astronomii a archeologií. S jeho pomocí lze vysledovat počátky astronomie, sahající do mnohem hlubších dob, než jsme si původně mysleli. Do dob zrodu samotného lidstva.