Nakonec mi z toho pod rukama vyvstalo množství součástí, které složeny pospolu daly vzniku úplně novému neuvěřitelnému a těžkému monstru. Dodneška mi stálo u postele, a šil jsem mu na míru elektroniku a program. Po dobu několika týdnů až měsíců nekoukl jsem se krz něj na oblohu, protože bylo příliš náročné až nebezpečné stěhovat jej po domě, kolem prosklených dveří, kolem lakovaného obložení, po strmých schodech. Až dnes. Dnes totiž měla nastat událost, která by stála za to riziko a tu námahu. Deset minut před devatenáctou hodinou (18:50 a přibližně 20 sekund) měla přes sluneční kotouč přeletět Mezinárodní kosmická stanice ISS. Vůbec to není častý jev, nevím jak to vypadá, ale viděl jsem na Internetu fotky, když se to někomu podařilo zvěčnit, a byla to paráda. Po několika měsících sledování předpovědí přeletů dnes to mělo nastat u mě. Ale to počasí. Celé dopoledne a přespoledne pršelo nebo bylo aspoň zataženo. Až kolem tak té čtvrté koukam z okna, a ono azuro a sluníčko. Paráda. Vydrželo to až do půl sedmé, kdy se ze západu začala vytahovat mračna. Sakra. Zatahne se, nebo zůstane ještě chvíli roztaženo? Mam se s tim Kukanónem tahat ven, nebo ne? Blbý bylo, že slunce se klonilo k západu, jako by přímo toužilo zachumlat se do oblačných pěřin. Deset minut do přeletu. Svítí! Stěhuje se! Elektroniku jsem již měl odpojenou. To jsem byl chytrej, že jsem si nedávno motory udělal na konektory. Sakra to je váha. Klika, že mam pokoj nacpanej nábytkem, že ani nejdou otevřít dveře. Sakra klika, binknul jsem do ní tubusem. Jednou nohou z trojnožky štochnul jsem zase do dveří. Závažím pro změnu do futer. Jak prolézt s monstrem, připomínajícím naštvanou chobotnici, širším než futra skrz ty zadělaný, ouzký futra?! Vzpomínal jsem na ježka v kleci. Když natočíme nejdelší jeho osten tak, aby vyčníval nejširším... A jsem na chodbě. Schody zdárně slezeny, nespad jsem, nepustil chobotnici, ani jsem neshodil žádnou kytku. Jsem na zahradě. Čas: t - 5 minut. Zkusíme ustavit montáž k severu a zacílit Slunce. Sakra, kde mam promítací plátno? Aha v garáži. Beru klíče a jdu pro tvrdý papír do garáže, kde bylo zimní útočiště dalekohledu - to ještě když byl na Dobonově montáži. SAKRA!!! Kde je ten papír??? Tady neni. Že bych ho odnes do pokoje? Asi jo. Teď už běžim zpátky dovnitř. SAKRA! Tady to taky neni. V hlavě jsem slyšel zřetelný tikot hodin. Bez toho papíru uvidim přece kulový! Oko si kvůli tomu vypálit nenecham. V panice vyhrabu kus kartonu z odpaďáku, z tiskárny vytrhnu list papíru, ze stolu popadnu sešívačku a několika nepřesnými údery přiboucham bílej měkkej papír na špinavej ale tvrdej karton. Běžim ven na zahradu. 18:48. 18:48:00 nebo 18:48:59? Nevim, telefon neukazuje vteřiny. Rychle zkoušim zaměřit naší životadárnou hvězdu. Ano, mam jí. Ani neni nutno zaostřovat. Otec hvízdá o pomoc z kotelny. Maže panty u dveří. Nemam čas!! Hvízdá naléhavě? Běžim tam. Nezbývá ani minuta. První pokus usadit je do pantů se nepovedl. Dalších deset sekund. Ani druhý nevyšel. Tak ještě jednou. Teď tam musí spadnout, jinak je házim někam do prdele. Nebo aspoň na zem. JSOU TAM! Běžim zpátky. V kapse mi začíná pípat budík telefonu. 18:50. Otec běží v závěsu. Čapnu promítací plátno a vrazim ho před okulár. Trochu pootočit dalekohledem v ose rektascenze a film už hraje. 10 sekund. Sluneční tvář kazí piha a mírně zahaluje cár mraku. FUK! Najednou se tam během zlomku vteřiny mihnul velkej tmavej stín. "Viděls to?" "Jako když tam přeletí moucha." "Tak to bylo vono!"