Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na únorové obloze?

I když se planeta Venuše nachází nízko nad jihozápadním obzorem, zůstává i v únoru stále nepřehlédnutelná. Září totiž jako hvězda -4. velikosti, takže je po Slunci a Měsíci tím nejjasnějším objektem večerní oblohy. Podíváte-li se na ni větším dalekohledem, můžete zahlédnout její drobný kotouček. Večer v úterý 6. února se navíc k oslnivé Večernici přiblíží na pouhý jeden a půl stupně planeta Uran. Samozřejmě pouze při pohledu ze Země – na Venuši se totiž díváme ze vzdálenosti asi 225 milionů kilometrů, Uran je téměř 15krát dál. Oproti Večernici však bude planeta Uran asi deset tisíckrát slabší.

Ve stejné části nebe můžete večer v první polovině února nalézt i Merkur. Je však slabší než Venuše a také se nachází v menší úhlové výšce nad obzorem. Proto snadno unikne vaší pozornosti. Nepřehlédnutelná naopak bude planeta Saturn. Stále se nachází v souhvězdí Lva a pozorovatelná je prakticky celou noc. Večer vychází na východě, kolem půlnoci ji najdete přímo nad jihem a v brzkých ranních hodinách se s ní rozloučíte nad západem.

Pokud chcete zahlédnout i dvě zbývající planety viditelné bez dalekohledu, musíte si přivstat. Někdy kolem třetí hodiny ranní vychází Jupiter, který nyní leží v jižní části souhvězdí Hadonoše, poblíž nápadné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra. O něco později se přidá i Mars, jenž vychází asi hodinu a půl před Sluncem. Období nejlepší viditelnosti obou těles však teprve přijde, takže není kam spěchat.

Při hledání všech těchto planet vám jako obvykle pomůže Měsíc. V pátek 2. února večer najdete jeho úplňkový kotouč v těsné blízkosti Saturnu a jenom o den později projde kolem hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva. Nad ránem 12. února se Měsíc ocitne poblíž Jupiteru i hvězdy Antares, o dva dny později navštíví Mars a 19. února jeho úzký srpek projde kolem Venuše.

Zajímavé je, že nad ránem ve čtvrtek 8. února Měsíc projde těsně kolem hvězdy Spiky, která tvoří dominantu souhvězdí Panny. Obě tělesa budou dělit pouhé dva stupně, tedy čtyřnásobek průměru měsíčního disku.

V Panně, která patří mezi největší souhvězdí noční oblohy, leží celá řada výjimečných objektů. Například kupa nejméně dvou a půl tisíce galaxií, jejíž centrum se nachází zhruba sedmdesát milionů světelných roků daleko. Za pozornost však stojí i nejjasnější hvězda tohoto souhvězdí – Spica (též alfa Virgo). I když má většina nápadných hvězd jméno původem z arabštiny, Spika je výjimkou. Její název od Babylóňanů a Sumerů přejali Řekové a znamená „pšeniční klas“. Panna je totiž již odpradávna zobrazována jako dívka držící několik klasů obilí.

Tato hvězda je však podivuhodná nejen svým jménem. Nachází se 260 světelných roků daleko a patří do druhé desítky nejnápadnějších stálic pozemské oblohy. To ovšem znamená, že musí mít veliký zářivý výkon. Již od roku 1890 ale víme, že Spiku ve skutečnosti tvoří hned dvě stálice, které jednou za čtyři dny oběhnou kolem společného těžiště ve vzdálenosti jenom 18 milionů kilometrů. Vzdálenost mezi hvězdami je tudíž dvakrát menší, než vzdálenost planety Merkur od Slunce. Obě hvězdy jsou přitom zářivými obry, ve svém nitru sice přeměňují vodík na helium, blíží se však ke konci poklidné existence.

Kdybychom si nápadnější složku představili jako „pomeranč“, pohyboval by se průvodce o velikosti „mandarinky“ asi deset centimetrů daleko. Ve skutečnosti má hlavní stálice průměr osmkrát větší než Slunce, povrchovou teplotu 22 tisíc stupňů Celsia a hmotnost asi 11 Sluncí. Druhá hvězda je o něco menší: s průměrem 4 Slunce, povrchovou teplotou 18 tisíc stupňů Celsia a hmotností 7 Sluncí. To ovšem znamená, že první hvězda tvořící Spiku dříve nebo později exploduje jako tzv. supernova. Její vnější obal se rychlostí několika tisíc kilometrů za sekundu rozletí do okolního prostoru, hvězda se milionkrát zjasní, aby se po několika letech prakticky celá rozplynula. Na jejím místě pak zůstane suprahustý zbytek – neutronová hvězda. V době exploze bude Spika po řadu roků viditelná i ve dne – jasností se vyrovná Měsíci v úplňku.

Může nás přitom exploze takto blízké supernovy ohrozit? Astronomické modely ukazují, že nikoli. Pozemský život je totiž velmi dobře chráněn hustou atmosférou. K jeho zániku by nejspíš došlo pouze tehdy, kdyby se Spica či jiná supernova nacházela ve vzdálenosti menší než několik desítek světelných roků. A na takovou vzdálenost se Spica v průběhu následujících několika milionů roků, které zbývají do exploze, nejspíš nepřiblíží.

Její exploze však bude nebezpečná například pro kosmonauty pobývající na palubě některé z meziplanetárních laboratoří, třeba při cestě na Měsíc nebo na Mars. Ti jsou totiž před pronikavým zářením chráněni výrazně méně. Odhaduje se, že smrtelnou dávku záření pocházející ze supernovy, která exploduje ve vzdálenosti Spiky, dostanou v průběhu pouhé hodiny.

Zajímavé také je, že se obě hvězdy Spiky navzájem zakrývají. Na Zemi pak můžeme pomocí speciálních přístrojů sledovat nepatrný pokles celkové jasnosti. Větší hvězda se navíc nadouvá, což má také vliv na jasnost celého systému, a směřují k ní proudy horkého plynu, které odtékají z menšího průvodce. Plyn se přitom třením zahřívá na teplotu mnoha milionů stupňů Celsia a je pak zdrojem rentgenového záření, jež sledovala například vesmírná observatoř Chandra. Existují přitom náznaky, že ve skutečnosti Spiku netvoří jenom dvě hvězdy, nýbrž další tři velmi slabí průvodci.

Spica se nachází jenom deset stupňů pod nebeským rovníkem, prakticky přesně na ekliptice, po které se během roku pohybuje Slunce. V její těsné blízkosti se tudíž vyskytuje nejen Měsíc, ale i ostatní planety sluneční soustavy. V letech 2012 a 2013 dokonce Měsíc Spiku několikrát zakryje. Pokud byste ale chtěli vidět zákryt Spiky planetou Venuší, musíte mít mnohem větší trpělivost. Nejbližší takový úkaz nastane až 2. září roku 2197.