Amatérská prohlídka oblohy - „Donuts shaped clouds“, čili koblihovitá oblaka

Možná si říkáte, že jsem se zbláznil, když jste si přečetli název tohoto článku, ale věřte, že tomu tak není. Chci navázat na svůj minulý článek, který pojednával o záhadných průrvách v oblacích. Opět se ukázalo, ostaně jak již poněkolikráte, že pojednání na podobná témata, nelze ukončit jako povídání pro děti – zazvonil zvonec a pohádky je konec! A tak jsem začal šmejdit po internetu a postupně se problematika záhadných děr začala spojovat s fenoménem zvaným „Donuts shaped clouds“ – koblihovitá oblaka.

„Donuts shaped clouds“ je již řadu let obecným termínem, který se používá jako synonymum pro záhadné díry v oblacích a podivné „koblihovité“ oblaky. První záznamy o těchto úvarech (alespoň podle toho, co se mi podařilo zjistit) pocházejí z roku 1963. Tehdy byl nad Arizonou pozorován zvláštní prstencový oblak řasového charakteru. O události barvitě informoval časopis Life Magazine ve svém vydání ze 17. května 1963 (viz obr. 1). Článek nesl název „…And a Hight Cloud Ring of Mystery“ (…a velký oblačný kruh mystérie), a ačkoli neznám jeho znění, podařilo se mi z kusých informací zjistit, že obsah byl laděn v duchu tajemna a zjevení oblaku se připisoval duchovní podtext. альфа банк

Obrázek 1: „…And a Hight Cloud Ring of Mystery“

Od osmdesátých let se pak již objevují detailnější pozorování také z oběžné dráhy. Jak se začalo ukazovat, na zvláštní oblačné útvary není atmosféra zdaleka chudá. To jen nám, pozemským pozorovatelům, nevyniknou jako něco mimořádného, neboť se mnohdy jedná o poměrně rozsáhlé útvary, jejichž tvar nejsme s to ze země registrovat.

Zajímavý snímek byl pořízen z paluby amerického raketoplánu (let STS 51-I) v srpnu 1985 (viz obr. 2). Na snímku je patrný kruhovitý objekt v jinak normálně vyhlížející kupovité oblačnosti. Oficiální vysvětlení vzniku tohoto útvaru hovoří, že se jedná o kolabující hradbu oblaků Cumulus, kterážto obklopuje oblak Cumulonimbus. Při pohledu z jiného úhlu bylo v jiném případě ukázáno názorně, jak se výrazný Cumulonimbus „rozepíná“ do svého okolí a utlačuje okolní oblačnost (viz obr. 3). Následná pozorování ukázala, že tento jev je v přírodě vcelku běžný a nezaslouží si přílišnou publicitu.

Obrázek 2: Rozsáhlý donuts cloud

Obrázek 3: Cumulonimbus ve vrcholové fázi svého vývoje

Záhadnou však zůstávají podivné „donutové“ oblaky malého rozsahu. Již při prvním pohledu je znát, že s výše uvedeným donut clouds á la Cumulonimbem, nemají zhola nic společného. Jedná se většinou o téměř kruhové díry v horizontálně rozsáhlé altokumulovité oblačnosti, nebo též o osamocená oblaka s dírou uvnitř náležející též do rodiny altokumulů. Podle amatérských pozorování mají v průměru 3 až 4 kilometry (určeno patrně odhadem), přičemž tloušťka osamocených oblaků bývá 300 až 400 metrů.

Díry byly pozorovány povětšinou v horizontálním směru (viz obr. 4), je však znám také případ, kdy díra procházející oblakem byla orientována vertikálně (viz obr. 5). První z výše zmíněných případů lze pozorovat jak u horizontálně rozsáhlé oblačnosti, tak i u osamocených oblaků; ten druhý pak výlučně jen u osamocených oblaků.

Obrázek 4: Díra v horizontálně rozsáhlé oblačnosti druhu Altocumulus

Obrázek 5: Vertikálně orientovaná díra v osamoceném oblaku

Četnost hlášení o pozorování těchto podivných děr včetně snímků, které se díky internetu staly dostupnými, stoupla s rozšířením jak internetu, tak především digitální fotografie. Díky internetu máme popsáno pozorování, které se událo v červnu 1999 ve východní Austrálii (obr. 6). Díra v oblačnosti, která zde byla pozorována a vyfotografována, byla téměř kruhová a její tvar se s časem příliš neměnil. Oblak i s dírou pomalu plul oblohou, takže jej bylo možné pozorovat více jak hodinu, než zmizel docela. Události byl přítomen i meteorolog, který přiznal, že se doposud s něčím podobným v životě nesetkal. Pozorování se následně stalo senzací, o které informovaly dokonce i místní média.

Po té, co 3. března 2003 v Nashvillu ve státě Tennessee pořídil Wayne Carter podobné záběry (obr. 4), jako onen australský pozorovatel, byla vyzvána Americká meteorologická společnost (American Meteorological Society), aby podala vysvětlení tohoto jevu. Vyjádření znělo, že vznik těchto děr je pravděpodobně výsledkem teplotní inverze rychle vystupujícího horkého vzduchu.

Otázky okolo vzniku „donuts cloud“ jsou dnes přetřásány především na internetu. Není mi známo, že by o tomto fenoménu bylo pojednáváno v odborných publikacích, nicméně tuto možnost nevylučuji. V souvislosti s vysvětlením Americké meteorologické společnosti byla otevřena debata o tom, jakéže to zvláštní výstupné proudy dokáží (v případě horizontálně orientovaných děr) způsobit perforaci oblaku.

Rychlé výstupné proudy horkého vzduchu, mohou vzniknout pouze silným výbuchem nebo velkým požárem. Při obou však bývá přítomen kouř, který tuto událost vždy prozradí. V případě oblačných děr, však nikdy nic takového pozorováno nebylo. Navíc by nebylo ani dost dobře možné, aby se díra v oblačnosti takto způsobená beze změny svého tvaru a velikosti dále s oblakem pohybovala a existovala poměrně dlouhou dobu. Jediné, co by za hypotézou vystupujícího proudu horkého vzduchu stálo, je to, že v některých případech byly uprostřed děr pozorovány nálevkovitě vyhlížející řasovité oblaky, které byly širším koncem orientovány směrem vzhůru (obr. 6 a 7). Podobně vypadá i vrchol kumulonimbu, který ztělesňuje právě několik silných vystupujících vzduchových proudů, jež se ve vrcholových partiích roztékají do stran a vytvářejí onu klasickou cirrovitou kštici.

Obrázek 6 a 7: Cirrovitá nálevka uvnitř oblačné díry

Další hypotézou vysvětlující vznik oblačných děr jsou velké atmosférické víry způsobené silnými větry. No, těžko říci, nakolik lze s touto variantou počítat, avšak dle mého názoru je tato hypotéza jen jakousi únikovou možností. Silné větry, které by způsobily atmosférické víry, by se musely sami o sobě nějak na venek projevovat a na oblačnosti by to bylo patrné. Ovšem téměř vždy byly díry pozorovány v načechrané altokumulovité oblačnosti, která rozhodně není indikátorem silného turbulentního proudění – ba právě naopak. Osobně bych se pro tuto variantu neklonil, nicméně vyloučit se také nedá.

Silné střihy větru, tzv. streamy, lze ovšem logicky spatřovat jako příčinu vzniku vertikálních děr v osamocených oblacích. Nejedná se však o turbulentní proudění, nýbrž proudění téměř laminární, které. je-li velmi úzké a ohraničené, může oblak doslovat provrtat.

Třetí možností zůstává hypotéza, kterou jsem navrhoval posledně já, tedy že příčinu lze hledat v lokálních sestupných proudech studeného vzduchu. Ovšem přiznejme si, že i ta má své trhliny. Jednou z nich je především to, kde by se takto lokální sestupný proud vzal. Ano, fénové proudění je určitou možností, ale to nebývá tak úzce ohraničené.

Ať už je pravda kdekoli, "donuts clouds" nás opět přesvědčují o tom, že příroda je mocná čarodějka a zdaleka ji ještě příliš neznáme, byť si ješitně myslíme opak.

Závěrem bych ještě pro ty z vás, kteří by měli zájem začít se o tuto problematiku zajímat, rád napsal, že ani na internetu toho o fenoménu "donuts clouds“ přiliš nenajdete. Jedinou webovou stránku pojednávající o tomto fenoménu trošku komplexněji vytvořil jistý nebo jistá Dee Finney z USA. Ovšem pokud budete očekávat, že zde najdete nějaké odborné informace, tak budete zklamáni. Tato osoba (nevím, zda je to muž či žena) rozhodně není žádným seriózním pozorovatelem či meteorologem, nýbrž zřejmě pěkným podivínem a bláznem, jejíž jméno naleznete všude tam, kde se rozvíjí úvahy na téma sny, mytologie, realita, mystika či duchovno.