Amatérská prohlídka oblohy - Polární záře v Praze + kresba

IAN alerty o probíhající polární záři večer 20. 11. 2003 mě zastihly (opožděně) v metru. Když jsem vystoupil v Dejvicích na Vítězném náměstí, bylo čtvrt na devět a po rozkoukání bylo i na té příšerně světlé obloze vidět něco jako světlý nazelenalý mrak, táhnoucí se přes celé nebe nad severním obzorem. Hurá, vidím ji! Ale netušil jsem, že tohle je jen slabý začátek...

Zašel jsem na kolej se najíst, a pak jsem zajel tramvají do Divoké Šárky, což je na severozápadním okraji Prahy. Výhled na severní obzor tak byl vcelku nerušený, a ihned po příjezdu (21:50 SELČ) jsem si zase všiml toho zelenkavého oblaku, který byl nyní mnohem nápadnější, něco přes 10 stupňů nad obzorem. Na východě byl nejistý náznak červené... A kolem 22:10 SELČ to začalo! Objevily se skupiny svislých rudých pruhů, ony známé "závěsy". Přesouvaly se, měnily tvar, zjasňovaly a zase slábly, objevovaly se a mizely, a to doslova před očima, v řádu desítek sekund. Ta nádhera mi úplně vzala dech... Později se mezi rudými pruhy objevily i pruhy stříbřité. Rudé závěsy teď vytvořily oblouk, klenoucí se přes celou oblohu nad tím spodním zeleným obloukem. Zcela v tichosti se mi nad hlavou odehrávalo fantasticky barevné divadlo. Vzpomněl jsem si na legendy severních národů: mávající křídla nebeských ptáků, hrající si nenarozené děti... Mně to nejvíce připomínalo vlající oponu v záři barevných reflektorů na potemnělém jevišti. Každopádně to bylo něco děsivě krásného. Rudé pruhy sahaly skoro do zenitu... Asi po patnácti minutách se ale nebe náhle zcela zatáhlo nízkou oblačností, a to byl konec. Vracel jsem se však zpátky úplně rozzářený zážitkem, na jaký se nezapomíná. Tentokrát štestí konečně přálo -- dík, matko Přírodo!

A jelikož jeden obrázek bývá lepší než tisíc slov, pokusil jsem se tu nádheru neuměle nakreslit. A tady je výsledek: