Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na obloze v říjnu?

Za večerního soumraku nalezneme nízko nad jihozápadním obzorem v souhvězdí Střelce planetu Jupiter, naopak za ranního rozbřesku se ve Lvovi setkáme s prsteny opásaným Saturnem. Snad nejnápadnější je ale planeta Venuše. Září jako nepřehlédnutelná "hvězda" nízko nad jihozápadním obzorem. Viditelná je krátce po západu Slunce a za vzdáleným obzorem mizí asi hodinu po naší denní hvězdě. Podíváme-li se na Venuši dalekohledem, zahlédneme prakticky celý její kotouček o úhlovém průměru 12 vteřin. Šestého října navíc planeta projde poblíž nápadné stálice Zubenelgenubi ze souhvězdí Vah, 26. října se naopak ocitne u Antara ze Štíra. Hned dvakrát ji navštíví i Měsíc. Ve středu 1. října a ve čtvrtek 2. října bude jižně od Venuše, totéž se zopakuje 31. října a 1. listopadu.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. října 2008 na 23 hodin letního středoevropského času (15. října tedy platí pro 22 hodin letního středoevropského času a 31. října pro 20 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

V pondělí 6. října projde Merkur mezi Zemí a Sluncem. Tentýž den kolem planety již podruhé proletí meziplanetární sonda Messenger, takže se můžeme těšit na záplavu nových, bezesporu opět velmi zajímavých fotografických záběrů. V plné kráse se ale předvede i sám Merkur. V polovině měsíce jej totiž naleznete nad východním obzorem. Snad nejlépe bude viditelný od 19. do 27. října, kdy jej pohodlně zahlédneme zhruba půl hodiny před východem Slunce.

Říjnová obloha však není dějstvím pouze pro divadlo odehrávající se ve sluneční soustavě. Je v ní také zapsán příběh Persea, syna nejvyššího boha Dia a dcery krále Akrisia, a nádherné Andromedy, dcery etiopského krále Kéfea a jeho ješitné manželky Kassiopeji. Ti všichni se totiž z vůle bohů po smrti "přenesli" na nebesa, aby tak navždy zvěstovali dlouhé vyprávění o hrdinech, zbabělcích, zákeřných obludách i báječných vynálezech. Zářivé hvězdy, které zdobí podzimní oblohu, jsou proto navěky vzpomínkou na časy, kdy hvězdy byly ještě bohy, kdy se Slunce plavilo ve zlaté bárce a kdy dění na Zemi určovaly měsíční bytosti.

Písmem "nejnápadnějším" je přitom mezi hvězdy zapsána právě Kasiopeja. Obrazec jejího "w", který tvoří nejnápadnější stálice tohoto souhvězdí, totiž na podzimním nebi snadno nalezne i náhodný pozorovatel.

V souhvězdí Kasiopeji je celá řada výjimečných nebeských objektů. Mezi nimi však vyniká především hvězda gama Cassiopeiae - uprostřed písmene "w". Zpravidla se "tváří" jako stálice třetí velikosti, avšak roku 1937 se z ničeho nic zjasnila zhruba pětkrát, na jeden a půl magnitudy. Poté začala opět slábnout, aby se v roce 1941 vrátila na původní jasnost. Od té doby patří mezi mírně proměnné hvězdy. Proto se na ni občas podívejte, třeba opět zazáří.

Obdélníkový výřez zobrazuje pohled na souhvězdí Kasiopeji.

Gama Kasiopeji je rychle rotující hvězda, jednu otočku zvládne 150krát rychleji než Slunce. Vlivem odstředivé síly tudíž v rovníkové oblasti ztrácí svoji látku, která způsobuje ony nečekané a zcela nepravidelné změny jasnosti. Na zvláštní objekt se díváme ze vzdálenosti asi šesti set světelných roků. Její povrchová teplota dosahuje přibližně 25 tisíc stupňů Celsia a má zhruba 40 tisíckrát větší zářivý výkon než Slunce. Její hmotnost, přibližně 15 hmotností Slunce, ji také předurčuje k explozi supernovy.

Analýzy od ní přicházejícího světla také prozradily, že se kolem ní pohybuje druhá hvězda. Její hmotnost je srovnatelná s hmotností našeho Slunce a kolem společného těžiště oběhnou jednou za 204 dní. Obří stálici přitom nejspíš obklopuje prstenec řídkého plynu zahřátého až na několik milionů stupňů Celsia, který při interakci s intenzivním magnetickým polem vytváří silné rentgenové záření.

Jiná významná proměnná hvězda byla v Kasiopeji poprvé spatřena v prvních listopadových dnech roku 1572, kdy v severní části souhvězdí vzplála jedna z mála pozorovaných supernov v naší Galaxii. Jedenáctého listopadu 1572 byla poprvé pozorována Dánem Tychem Brahe, jenž o ní doslova uvedl: "Minulého roku v listopadu, jedenáctého, večer po západu Slunce, když jsem po svém zvyku obdivoval hvězdy na jasném nebi, postřehl jsem, že nová a neobvyklá hvězda, převyšující všechny ostatní jasností, svítí mi právě nad hlavou, a protože od dětství znám hvězdy dokonale (což není nijak zvláště obtížné), bylo mi zcela zřejmé, že žádná hvězda v těch místech dříve nebývala, tím spíše žádná tak jasná jako tato.

Byl jsem překvapen, že jsem se nestyděl nevěřit svým očím. Ale když jsem jiným ukázal místo a oni tam hvězdu také viděli, nebylo pochyb. Je to skutečně zázrak, buď největší od začátku světa v přírodě vůbec, nebo aspoň zázrak stejně veliký jako ony popsané v Písmu, totiž zastavení se Slunce na nebeské dráze na prosbu Jošuovu a zatmění Slunce při ukřižování. Neboť všichni filozofové se shodují a fakta to prokazují, že na nebi není žádných změn, vzniku ani zániku, ale že nebe a nebeská tělesa na něm se nemění ani co do počtu, rozměrů, světla, ani v žádném jiném ohledu".

V době Tychonova objevu měla supernova jasnost rovnou Jupiteru. Do konce listopadu 1572 se zjasňovala, až překonala Venuši, poté začala opět slábnout. Zároveň výrazně měnila barvu: nejdříve byla bílá, později žlutá, potom oranžová a nakonec červená. Bez dalekohledu byla supernova pozorovatelná až do března roku 1574.

Tychonův objev definitivně zničil představu o stálosti a dokonalosti nebe: Od tohoto okamžiku už nebyla říše hvězd považována za neměnnou. Pozůstatkem z této doby je snad už jenom označení hvězd jako "stálic" a planet jako takzvaných "bludic".

Odhaduje se, že Tychonova supernova (též SN 1572) explodovala ve vzdálenosti 5 až 7 tisíc světelných roků. Nejspíš se jednalo o bílého trpaslíka, na jehož povrch přitékal horký plyn ze sousední hvězdy. Nárůst hmotnosti trpaslíka vedl k jeho stlačení, zahřátí a následně k explozivnímu zapálení jaderných reakcí, které ho zcela rozmetaly. V 60. letech dvacátého století se dokonce podařilo odhalit horký plyn rozpínající se z místa exploze. Ještě dnes se pohybuje rychlostí 9 tisíc kilometrů za sekundu.

Souhvězdí Kasiopeja se nachází v Mléčné dráze, takže není divu, že zde v historicky krátké době explodovaly ještě další dvě supernovy - roku 1181 a 1667. Zprávu o supernově z roku 1181 nám nechali japonští a čínští hvězdáři, kteří ji sledovali nedaleko levého okraje Kassiopejina dvojitého "w". Druhá supernova byla - poněkud paradoxně - objevena teprve před nedávnem. Nejdříve na sebe upozornila v roce 1947 jako silný rádiový zdroj, který uvízl v síti prvních průzkumů oblohy v rádiovém oboru spektra. Později byla na stejném místě pozorována rozpínající se velmi slabá mlhovina. Následnou extrapolací se zjistilo, že vznikla někdy kolem roku 1667. Poněkud zvláštní je, že si supernovy tehdy nikdo nevšiml; pouze anglický pozorovatel John Flamsteed v srpnu roku 1680 pozoroval v těchto místech slabou hvězdu, označenou 3 Cassiopeia, kterou však žádný jeho následovník už nikdy nespatřil. Zcela logicky se tedy domnívali, že šlo o chybu, dnes se ale ukazuje, že John Flamstted možná jako jediný pozoroval onu "zapomenutou" supernovu.

Blízko gama Cas leží hned dvě mlhoviny, které tato hvězda osvětluje. IC 59 a IC 63 jsou sice úhlově veliké, ale slabé, takže je zahlédnete jen za skutečně vynikajících podmínek. Jestli se jedná o plyn odvrhnutý obří hvězdou není známo. Škoda jen, že gama Cassiopeiae nemá žádné historické pojmenování - pouze od starověkých čínských pozorovatelů získala označení Tsih, tedy bič.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.