Kde se vzala, tu se vzala
Zveřejněno: Tuesday, 22. June 2004, Autor Jiří Dušek
|
Většina lidí této planety o nich sice prakticky nic neví, přesto jsou ale nebeská znamení už několik tisíc roků velmi zajímavým obchodním artiklem. Najdete je nejen na zlatých přívěšcích, ale i hrníčcích, ručníkách a samozřejmě i na stránkách novin i časopisů, kde doprovází mdlé předpovědi blízké či vzdálenější budoucnosti. Naskýtá se tedy logická otázka: Odkud vlastně pochází zvěrokruh?
Po pravdě řečeno, nevíme. Z dob, kdy se tvořily základy nebeské nomenklatury, prakticky neexistují písemné záznamy, takže veškeré teorie vycházejí z nejrůznějších předpokladů a výkladů historických souvislostí. Je hodně pravděpodobné, že jména některých skupin hvězd pocházejí ze skutečně pradávné doby. Za jedno z nejstarších souhvězdí se například považuje Velká medvědice, kterou na nebi viděli nejen Evropané, ale i řada indiánských kmenů, tedy civilizace prokazatelně izolované nejméně od doby ledové. Stejné spekulace se vedou i o Býkovi a Plejádách – tentokrát to naznačují skalní kresby zanechané kromaňonskými lovci v jeskyni Lascaux objevené v jižní Francii.
Nejstarší klínový záznam tradičních dvanácti zvířetníkových souhvězdí, které dodnes užíváme, pochází z pátého století před naším letopočtem, nicméně základ nejstarších souhvězdí určitě vznikl už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem v Mezopotámii. Heliakální východy či západy těchto skupin totiž pomáhaly určovat čas a současně sloužily jako značky na nebesích při sledování Slunce, Měsíce a nejjasnějších planet. Názvy těchto útvarů se sice v mnohém lišily od současných, na obloze se vyskytovala například Velká vlaštovka (část Ryb), Podvodník (Žirafa) či Nebeská dáma (Andromeda), na druhou stranu se zde ale usadilo i několik dobře známých souhvězdí Býka, Lva, Štíra, Střelce nebo Kozoroha. Kdykoli se tehdy za svítání objevil na východním nebi Kozoroh, ohlašoval zimní slunovrat. Ranní východ Býka charakterizoval začátek jara, ranní východ Lva počátek léta a ranní východ Štíra blížící se podzim. Nezapomeňme přitom, že díky precesi byla pro různé roční doby charakteristická poněkud jiná souhvězdí než dnes.
Bylo to patrně ono těžko popsatelné ohromení z oblohy poseté zářícími stálicemi, mezi kterými tajemně kroužilo několik vyvolených hvězd, které vedlo k vzniku astrologie. Obyvatelé Mezopotámie nejen věřili, že veškeré pozemské dění určují nebeská tělesa, ale dokonce je i velmi bedlivě pozorovali. Důkazem jsou záznamy o první viditelnosti Venuše na ranním a večerním nebi z poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem. Už tehdy přitom astronomové věděli, že Jitřenka a Večernice představují jednu a tutéž planetu! Velmi působivě je tato víra vyjádřena v babylonské "Obětní motlitbě k noci":
Neklidná jsou knížata, spuštěny závory,
konají se slavnosti obětní.
Lidé, jindy hluční, teď mlčí,
brány, jindy otevřené, jsou na závory.
Bohové země, bohyně Země,
Šamaš, Sin, Adad a Ištar,
právě vstoupili, by spali v nebi;
nevynášeje žádné rozsudky, nerozhodují žádné pře,
zahalena je noc, palác jak by strnul,
stepi tonou v tichu,
a ten, kdo dosud putuje, vzývá boha,
a ten, komu platí rozsudek, setrvává ve spánku.
Soudce v pravdě, otec sirotků,
Šamaš právě vstoupil do své posvátné komnaty.
Velcí bohové noci, světlý Gibil, válečník Irra,
hvězda Luku, hvězda Jařma,
hvězda 'zbraněmi rozpolceného', hvězda 'Hadovitého draka',
hvězda Vozu, hvězda Kozy, hvězda Bizona, hvězda Zmije
nechať vstoupí; dovoltež, bych věšťbou z vnitřností zvířat a jehňátek,
jež světím, rozpoznal, co správné jest!
Z dochovaných pečetních válečků, hliněných destiček a babylonských hraničních kamenů je přitom zřejmé, že už v období kolem roku jeden tisíc před naším letopočtem používali Babylóňané systém nejméně dvou desítek "souhvězdí" rozprostřených podél cesty Měsíce. Existenci ekliptiky si však pozorovatelé uvědomili až o něco později, snad kolem pátého století před naším letopočtem. Při té příležitosti pak došlo k další změně: V užívání si nechali jen ty skupiny, které ležely přímo na ekliptice, navíc byly "rozsekány" na dvanáct stejně velikých dílů o délce třicet stupňů: Skopce, Býka, Blížence, Raka, Lva, Pannu, Váhy, Štíra, Střelce, Kozoroha, Vodnáře a Ryby.
V té době už totiž astronomové dokázali pracovat s úhly a zvládli předpovědět polohy jednotlivých těles. Se dvanácti stejně velikými souhvězdími se jednak při sestavování astrologických předpovědí počítalo mnohem snáze, navíc se takto rozdělená obloha ocitla v symetrii pro 12 měsíců po 30 dní, které tvořily základ babylonského kalendáře.
Dodejme přitom, že souhvězdí nesloužila k proměřování pohybu planet a Měsíce, nýbrž k počítání jejich poloh v budoucnosti. Dvanáct souhvězdí/znamení tedy bylo pouhou matematickou konstrukcí, ve které se "promítala" skutečná obloha. Fakticky už ale astronomové/astrologové pozorovat planety na vlastní oči nepotřebovali. Jednoduše si odvodili jejich ekliptikální délku od nějakého "nulového" bodu a nakreslili si pozice všech potřebných těles na hliněnou destičku.
Díky čilému obchodníku ruchu se babylonský zvířetník rozšířil do celého středomoří. Médové, Peršané a Řekové pak získané vědomosti nejen přejímali, ale i rozšiřovali, takže se babylonské zkušenosti i spekulace dostaly ke všem národům starověku. Ostatně, přesnou kodifikaci a také nastavení "nulového bodu", tj. počátku souhvězdí Berana na průsečík rovníku s ekliptikou (jarní bod) provedli právě Řekové. Dost možná to mohl být právě slovutný Hipparchos z ostrova Rhodos někdy ve druhém století před naším letopočtem.
Tím by mohla být historie 12 zvířetníkových souhvězdí uzavřena. Jenže není. Byl to již zmiňovaný Hipparchos, jenž zjistil, že se poloha jarního bodu mění – díky precesi, která stáčí osu zemské rotace. Jde sice o pomalý pohyb, jarní bod projde celou ekliptikou za téměř 26 tisíciletí, nicméně od dob Hipparcha už k velmi nápadné změně skutečně. Jarní bod už dávno neleží v souhvězdí Berana, nýbrž v Rybách a pomalu směřuje do Vodnáře.
No a právě tady je jeden dost podstatný háček. Zatímco astronomové se neustále potýkají s přesným určováním poloh nebeských těles a berou v úvahu i aktuální pozici jarního bodu (proto se většinou měřené pozice vztahují k poloze jarního bodu v nějaký významný okamžik, třeba rok 2000,0), astrologové berou při sestavování horoskopů v úvahu za počátek "jarní bod" v souhvězdí Berana. Už po celá dvě tisíciletí!
Původní, zcela shodná "znamení" a "souhvězdí" se tudíž značně rozešla. Takže například první jarní den sice Slunce vstoupí do znamení Berana, ale na obloze ho najdete v souhvězdí Ryb. Stejně tak lidem, kteří "patří" do znamení Lva, může Slunce v době narozenin zářit v souhvězdí Raka. Dnes jsou "znamení" posunuta zhruba o jedno "souhvězdí" a v dalších staletích bude rozdíl dál narůstat.
Situaci navíc zamotává i fakt, že ekliptika dnes prochází 13 kodifikovanými souhvězdími. Kromě dvanácti "zvířetníkových" se mezi Štíra a Střelce vklínil i Hadonoš, ve kterém se Slunce pohybuje v první polovině prosince... Svým způsobem je zavádějící i samotný název "zvěrokruh". Když se totiž podíváte na seznam souhvězdí/znamení, najdete zde nejen zvířata, ale i lidské bytosti a dokonce předmět denní potřeby, tedy Váhy.
|
| |
Hodnocení: 3.42
Hlasů: 7
|
|
