Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na obloze v červnu?

Během krátkých červnových nocí můžeme obdivovat tři nápadné planety sluneční soustavy. Večerní oblohu zdobí Mars a Saturn. I když se viditelnost obou planet rychle zhoršuje, stále ještě patří mezi dominantní „hvězdy“. Navíc se v červnu k sobě nápadně přiblíží. Zatímco počátkem měsíce od sebe budou téměř 20 stupňů daleko, 10. června je najdeme jenom 15 stupňů daleko, 20. června jenom 10 stupňů a na sklonku měsíce dokonce 5 stupňů daleko. V té době se Mars současně ocitne v těsné blízkosti hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva. Je samozřejmé, že k tak zajímavému setkání dojde pouze při pohledu ze Země. Na Mars se sice budeme dívat ze vzdálenosti 320 milionů kilometrů, Saturn však bude čtyřiapůlkrát dále a Regulus dokonce sledujeme z dálky 77 světelných let!

Červnové noci však budou patřit i největší planetě Sluneční soustavy – Jupiteru. Vychází již kolem 22. hodiny a tvoří dominantu souhvězdí Střelce. V noci z 19. na 20. června a z 20. na 21. června v jeho blízkosti najdeme i Měsíc krátce po úplňku.

Celooblohová mapka uvedená na další stránce je nastavena na 1. června 2008 na 0 hodin letního středoevropského času (15. června tedy platí pro 23 hodin a 30. června pro 22 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou. Poloha planety Saturn i Mars je přibližná, v průběhu června se k sobě obě tělesa výrazně přiblíží.

Pokud na Jupiter namíříme jakýkoli malý dalekohled (stačí divadelní kukátko), pak zjistíme, že jej doprovází čtyři satelity – Io, Europa, Ganymedes a Kallisto. I když při pohledu ze Země vypadají jen jako zářící body, ve skutečnosti jsou podobně veliké jako náš Měsíc. Jupiterovy satelity obíhají kolem planety, proto můžeme sledovat, jak z noci na noc mění polohu. Tu a tam se dokonce některý z nich schová před a nebo za planetu. Ve větších zvětšeních jsou viditelné také nejvýraznější oblačné jevy přímo v Jupiterově atmosféře. Mají podobu tmavých, rovnoběžných pásů a nebo různě nápadných skvrnek (známá „Velká červená skrvna” však není červená ani nijak nápadná).

Téměř nad hlavou nám po celý červen září jedna z nejnápadnějších skupin hvězdné oblohy – Velký vůz. Jakkoli se jedná pouze o součást mnohem rozsáhlejšího souhvězdí Velké medvědice, naši pozornost si zaslouží především dvojice na první pohled nezajímavých stálic – Mizar a Alcor. Dvojici Mizar – Alcor snadno rozlišíme i bez dalekohledu. Obě stálice na obloze dělí 11 úhlových minut, takže pokud nepotřebujeme brýle na dálku, nemohou pro nás představovat žádný problém. Stačí však vada půl dioptrie a hvězdy se promění ve dvě kruhové skvrnky, které už od sebe odděleně nerozlišíme.

Tím ale překvapení ukrytá v tomto systému rozhodně nekončí. Samotný Mizar totiž v malém dalekohledu snadno „rozložíme“ na dvě hvězdy. Jasnější „Mizar A“ má hvězdnou velikost 2,4 magnitudy, „Mizar B“ leží 14 úhlových vteřin daleko a je o jeden a půl magnitudy slabší. Mizar A+B je přitom nejstarší známá dvojhvězda, které si v lednu 1617 všiml již Galileo Galilei se svým přítelem Benedetto Castelli. Galileo i Casteli se tehdy o Mizar zajímali především proto, že jim nabízel způsob, jak změřit vzdálenost alespoň nějaké stálice. Jasnější Mizar totiž považovali za výrazně bližší, zatímco slabší Alcor za výrazně vzdálenější. Mizar měl tudíž v důsledku pohybu Země kolem Slunce jevit tzv. paralaktický pohyb. Bohužel, metody měření poloh hvězd byly počátkem 17. století natolik primitivní, že se astronomům žádnou takovou změnu zpozorovat nepodařilo.

Znovu se Mizar – Allcor na scénu vrátily roku 1857, kdy se jako první dvojhvězda – tehdy už jedna z mnoha tisíc – ocitla na mokré koloidové desce, čerstvém vynálezu daguerotypie v astronomii. Skutečný převrat však nastal teprve v 80. letech 19. století, kdy na Harvard College Observatory probíhal rozsáhlý průzkum spekter jasnějších hvězd severní oblohy. Během rutinní klasifikace pořízených záznamů si v roce 1889 jedna z asistentek všimla pravidelného zdvojování absorpční čáry Mizaru A. Po řadě analýz se nakonec zjistilo, že jasnější hvězdu ve skutečnosti tvoří dvě stálice, které kolem společného těžiště obíhají s periodou pouze 20 a půl dne. Jenom o pár roků později se přišlo také na to, že také slabšího průvodce tvoří dvě hvězdy.

V hranatém výřezu je zobrazeno souhvězdí Velké medvědice a pohled dalekohledem na systém Alcor–Mizar.

Mizar A se v roce 1925 stal jednou z prvních spektroskopických dvojhvězd rozlišených interferometrem, tedy soustavou zrcadel doplněných řadou velmi důmyslných zařízení, s nimiž lze rozlišit i úhlově velmi blízké zdroje světla. Dnes tudíž spolehlivě víme, že se vzájemná vzdálenost složek Mizaru A pohybuje od 15 do 55 milionů kilometrů, v měřítcích Sluneční soustavy tedy uvnitř dráhy Merkuru. Obě tyto stálice jsou přitom asi 2,5krát hmotnější než Slunce.

Mizar B tvoří o něco menší hvězdy s hmotností 1,9 Slunce, které kolem sebe obíhají s periodou oběhu 175,6 dne. Dvojice Mizar A se kolem dvojice Mizar B prosmýkne jednou za 5 tisíciletí. Jestli k systému patří i Alcor však není zřejmé. Vzdálenost Mizaru se odhaduje na 78 světelných roků, Alcor by měl být o tři světelné roky dále. Jeden oběh kolem této čtyřhvězdy mu tudíž zabere více než jeden milion roků.

Alcor i všechny čtyři hvězdy Mizaru jsou podobné našemu Slunci. Jejich stáří se však odhaduje jenom na 600 milionů roků a tvoří součást velmi řídké otevřené hvězdokupy, jejíž jádro tvoří většina stálic obrazce Velkého vozu.

Alcor s Mizarem tedy dost možná tvoří tzv. optickou dvojhvězdu, poměrně vzácný případ stálic, které jsou úhlově blízko pouze při pohledu ze Země. Mizar A a B představují fyzickou dvojhvězdu: stálice, které obíhají kolem společného těžiště. Byť s tisíciletou periodou. Obě složky jsou pak spektroskopickými dvojhvězdami, o jejichž povaze vypovídají periodické posuvy zdvojených absorpčních čar. Mizar B je navíc tzv. jednočarová spektroskopická dvojhvězda: je u ní patrná pouze jedna sada čar, druhá hvězda v systému je natolik slabá, že se ve směsi přicházejícího záření neprosadí. Mizar A je pak jednou z mála spektroskopických dvojhvězd, kterou se podařilo speciální technikou rozlišit na jednotlivé zdroje světla.

Dodejme, že existují ještě další dvě skupiny dvojhvězd. Tzv. astrometrické, jejichž podvojnost odhalují periodické změny pohybu po hvězdné obloze. Příkladem může být Sírius B, který byl nejdříve objeven na základě zvlněného pohybu jasnějšího Síria A. Druhou kategorii pak tvoří zákrytové dvojhvězdy, u nichž jedna složka periodicky zakrývá druhou a my na Zemi sledujeme rytmické poklesy celkové jasnosti. Do této kategorie patří třeba Algol ze souhvězdí Persea.

A navíc! Když se podíváme na Mizar s Alkorem malým dalekohledem, pak se nám v zorném poli zjeví nejen Alcor s Mizarem, nýbrž také na první pohled nenápadná hvězda 8. velikosti. I ona má zajímavou historii: v první polovině 18. století byla považována za novou planetu. Johann G. Liebknecht z německého Giesenu totiž na základě nepřesných měření došel v prosinci roku 1722 k závěru, že jde o nové těleso Sluneční soustavy. Aniž by se ohlížel na poněkud zvláštní polohu mimo ekliptiku, aniž by ji sledoval delší dobu, nazval ji Sidus Ludoviciana – Hvězda Ludvíkova – podle svého panovníka Ludwiga Hessenského. Liebknecht sice sklidil patřičnou ostudu, nicméně se postaral o další historku pojící se k tomuto bezesporu podivuhodnému zátiší a proslavil jinak zcela nezajímavou stálici.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.


© APO 2002-2008, veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace. Děkujeme. Tyto stránky provozuje občanské sdružení Amatérská prohlídka oblohy.