Amatérská prohlídka oblohy - Mimořádná oblaka

Psát o aktuálním počasí je vskutku nevděčná věc. Již několikrát jsem se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži a řeknu vám, že není nic horšího než to, že když jeden den napíšete článek o hezkém počasí, a na druhý den je naprosto opačně. A aby toho pak nebylo málo, co čert nechce, zveřejnění dotyčného článku se zpozdí, takže je pak autor mylně považován čtenářským publikem za hlupáka. Pozorný čtenář jistě chápe mou narážku – ano babí léto je tím viníkem. Nechám tedy babí léto minulosti a ve svém dnešním článku se zamyslím nad tzv. mimořádnými oblaky.

Minulý pátek při obědě v závodní jídelně, jsem načerpal mimořádně dobrou a inspirativní náladu a pojal jsem nápad zamyslet se pro změnu zase jednou nad tématikou týkající se oblačností.

Oblačnost je velmi rozmanitá, jak všichni dobře víme, a nabízí nám množství okouzlujících pohledů. Může vznikat na horách i nad nížinami, může překypovat všemožnými tvary, stejně tak jako být hladká a téměř monotónně bez struktury; může být příčinou srážek anebo z ní i při hrozivém vzhledu neukápne ani kapka a tak bych mohl pokračovat snad do nekonečna. Co však veškerou oblačnost ve všech případech spojuje je voda a je jedno, zda je v kapalné nebo pevné formě.

V poslední době se již pomalu daří rozplétat hádanku okolo nočních svítících oblaků tzv. NLC. Původní domněnky, že jejich původ je přímo spojen s mimozemským prachem, začínají být odsouvány do pozadí. I zde se ukazuje, že se vše točí jen a jen kolem vody a nic nepozemského v tom hledat nemůžeme. Více se můžete dozvědět zde.

Ovšem kromě oblačnosti tzv. vodní ještě existuje poměrně nepočetná skupina oblaků „nevodních“. Opominu-li oblaky z toxických plynů, z nichž se jeden v nedávných dnech po havárii ve Spolchemii vznášel i nad Ústím nad Labem (obr.1), se jedná o oblaky biogenního původu, tj. vznikajících bez přičinění člověka.

Obrázek 1: Toxický mrak po havárii ve Spolchemii v Ústí nad Labem (zdroj: idnes.cz)

Do této skupiny patří oblaka z rozsáhlých lesních požárů, erupcí sopek či vysoko zvířený jemný pouštní písek. Byť vznikají přirozenou cestou, rozhodně je nelze řadit mezi běžná oblaka, neboť příčinou jejich vzniku jsou vždy určité mimořádné události, jejichž následky ani sama příroda mnohdy nepřijímá příliš snadno. Dnes již dobře víme, že ačkoli se atmosféra nakonec i s nimi nějak vypořádá, vždy jejich výskyt ovlivní poměrně rozsáhlé oblasti a ruku v ruce s tím i počasí zde panující.

Z plejády výše uvedených je nejméně nebezpečný drobný písek, který se při silných pouštních bouřích může dostat až do horních partií troposféry. Díky tomuto faktu může putovat na poměrně velké vzdálenosti a v případě písku saharského, zasahovat i jižní části evropského kontinentu. Ve Francii či Pyrenejích jsou místní občas svědky jevu zvaného žlutý sníh. Nejde o nic jiného než směs sněhu a právě tohoto jemného pouštního písku, kterým je sníh obarven. Výjimečně se podobná událost stane i mnohem více na sever, podobně jako tomu bylo koncem února 2004 v jihovýchodním Polsku. Zdejší obyvatelé však na tento jev, na rozdíl od Francouzů, zvyklý rozhodně nejsou, a proto jejich počáteční reakce připomínaly spíše zděšení. Hysterie musela být uklidňována až oficiálními prohlášeními hygieniků.
. Skutečnou zajímavostí letícího pouštního písku (mračna) je jeho tzv. „zpěv“. Jedná se o dva typy zvuků – hluboké dunění či spíše hukot a sopránový pískot. Více se můžete dočíst zde .

Obrázek 2: Mračna saharského písku při pohledu z družice Meteosat (zdroj: ESA)

Mračna prachu a kouře, jejichž původ je spojen s erupcemi sopek či lesními požáry, jsou už pro nás lidi i okolní biosféru mnohem nebezpečnější. V zásadě se dá říci, že co do toxicity a rozsahem fatálních následků triumfují ta první. Obsahem kouře, jež běsnící sopka chrlí, jsou kromě prachu a vodní páry také velká množství oxidu siřičitého a oxidů dusíku. Oxid siřičitý způsobuje kyselé deště a oxidy dusíku jeho škodlivé účinky ještě zvyšují. Sami o sobě se navíc ještě účinně zapojují do prohlubování skleníkového jevu. Není bez zajímavosti, že oxid dusný je v tomto ohledu oproti stejnému objemu vodní páry až 310krát účinnější. Účinnost v tomto smyslu znamená zvýšení úhrnu energie dopadlé na povrch Země za 100 let v poměru ke zvýšení způsobenému týmž objemem oxidu uhličitého. Po obsahové stránce tedy sopečný kouř není žádný med. Díky výškám vulkánů a obrovské energii skryté v jejich nitrech, je kouř chrlen do velmi velkých výšek a odtud prouděním na velké vzdálenosti. Na tomto místě si neodpustím nepřipomenout dnes již legendární výbuch sopky Krakatoa ze dne 28. srpna 1883. Tato erupce byla tak silná, že nejenomže vymazala většinu tohoto tichomořského ostrova z mapy, ale navíc bylo při ní do atmosféry vyvrženo přibližně 50 miliónu tun plynů a prachu. Ten se dostal až do stratosféry, díky čemuž došlo ke globálnímu ochlazení. Nejvíce aerosolu do atmosféry dodala však sopka Tambora v roce 1815 – plných 100 milionů tun. I po této erupci, došlo v následujích několika letech k mírnému ochlazení.

Obrázek 3, 4 a 5: Erupce sopky Etna a šíření mračna kouře při pohledu z družice (zdroj: NASA a www.rednova.com)

Poněkud příjemnějším důsledkem výbuchu sopky Krakatoa byl fakt, že díky zaprášení atmosféry bylo možné v den výbuchu podle očitých svědectví číst v Londýně noviny i o půlnoci. V souvislosti s touto erupcí se v následujících několika letech přihodilo pro meteorologii ještě několik zajímavých jevů: první oficiální pozorování a popsání tzv. Bishopova kruhu (3. září 1883 v Honolulu) S. Bishopem a také první pozorování nočních svítících oblaků u nás (10. června 1885), které pozoroval a detailně popsal známý český geolog Václav Láska.

Oblaka z lesních požárů představují v globálních měřítcích hrozbu „pouze“ v podobě produkce skleníkových plynů. Samotný kouř se však obvykle nedostává výše jak do střední troposféry, kde se rozptýlí. Má dráždivý až dusivý charakter, toxický však nebývá (nehoří-li spolu s buší i skládka pneumatik). Je tvořen jemnými částečkami popela, prachu, vodní párou a již zmíněnými skleníkovými plyny – oxidy uhlíku (CO a CO2). Za příznivých podmínek může kouřový mrak někdy přinášet do suchých oblastí i srážky, neboť mikroskopická zrnka prachu působí jako dobrá kondenzační jádra, na které se koalescenčními procesy „nabaluje“ vodní pára. Vytvoří-li se pak klasický oblak, může dojít i ke srážkám.

Obrázek 6: Mračna kouře z lesních požárů v Kalifornii při pohledu z družice MODIS 28.10.2003

Obrázek 7 a 8: Mračna kouře z lesních požárů (zdroje: www3.gov.ab.ca a www.delalbright.com)

Zdroje:
http://klima.ecn.cz/jevy.htm
http://www.observatory.cz/akce/SviticiMraky/