Amatérská prohlídka oblohy - Co nás čeká na červnové obloze?

Po celý červen bude nejjasnější ozdobou večerní oblohy planeta Venuše. V sobotu 9. června se dokonce nejvíc úhlově vzdálí od Slunce – obě tělesa na pozemském nebi oddělí více než 45 stupňů. Jelikož se Venuše současně přibližuje k Zemi, můžeme dalekohledem po celý měsíc sledovat, jak roste její úhlový průměr i jas. Kromě toho v pondělí 18. června nastane další zajímavý úkaz: Venuši zakryje úzký srpek Měsíce. Vzácný úkaz se ale odehraje kolem 17. hodiny na denní obloze a nebude tudíž pozorovatelný bez speciálních astronomických přístrojů. Tentýž den večer ale Venuši najdete v těsné blízkosti Měsíce, bude zářit vpravo od jeho úzkého srpku. Na opačné straně měsíčního disku pak snadno zahlédnete druhou planetu – Saturn. Bude sice o něco slabší, i tak zůstane nepřehlédnutelný.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. června 2007 na 0 hodin letního středoevropského času (15. června tedy platí pro 23 hodin a 30. června pro 22 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Poslední červnový týden bude dokonce zřejmé, že se obě tělesa k sobě nápadně přibližují. Setkání vyvrcholí v sobotu 30. června a v neděli 1. července, kdy Venuše projde jen tři čtvrtě úhlového stupně od Saturnu, tedy jen o něco více než je průměr měsíčního disku. Samozřejmě jenom při pohledu ze Země, jelikož druhá největší planeta sluneční soustavy bude v prostoru 15krát dál než Venuše.
Venuši i Saturn najdete večer nad západním obzorem. Naopak nad východem se již za soumraku objeví Jupiter, v současnosti zářící v souhvězdí Hadonoše. Pozorovatelný je po celou noc a už v malém dalekohledu je zřetelný nejen jeho kotouček, ale také čtyři satelity, které kolem něj obíhají. Při pohledu ze Země sice vypadají jen jako zářící body, ve skutečnosti jsou ale velikostí srovnatelné s naším Měsícem! Ve středu 27. a ve čtvrtek 28. června v blízkosti Jupiteru naleznete i Měsíc krátce před úplňkem.

Zajímavý výhled ale neposkytuje jenom sluneční soustava. Po celý červen vysoko nad vašimi hlavami zahlédnete souhvězdí Severní koruny (lat. Corona Borealis), které je vklíněno mezi Pastýře, Herkula a Hada. Už na první pohled je přitom zřejmé, že jméno „Severní koruna“ odpovídá tvaru, jež vykreslují nejjasnější stálice souhvězdí. Podle řeckých pověstí představuje čelenku princezny Ariadny, jejíž příběh tragického údělu milující ženy inspiroval bezpočet umělců, včetně hudebních skladatelů.

Obdélníkový výřez zobrazuje okolí souhvězdí Severní koruny, ve kterém najdete dvě zajímavé proměnné hvězdy R Coronae Borealis a T Coronae Borealis.

Dominantu souhvězdí tvoří nejjasnější stálice alfa Coronae Borealis, známá spíše pod latinským názvem Gemma, v překladu „Drahokam“. Na první pohled se jedná o běžnou hvězdu s průměrem asi třikrát větším než Slunce a povrchovou teplotou kolem 10 tisíc stupňů Celsia. Ve skutečnosti ale Gemmu doprovází výrazně nenápadnější průvodce s hmotností asi 0,9 Slunce. Kolem společného těžiště oběhnou jednou 17,4 dne a pokud se průvodce postaví mezi nás a zářivou Gemmu, můžeme dokonce sledovat velmi nepatrný pokles celkové jasnosti. Ten je však pozorovatelný jenom pomocí speciálních detektorů. Průměrná vzdálenost obou těles se odhaduje na 0,2 astronomické jednotky, tedy polovinu vzdálenosti Merkuru od Slunce. Zajímavé také je, že zatímco průvodce okolí zaplavuje rentgenovým zářením a na jeho povrchu dochází k nejrůznějším erupcím, hlavní složku obklopuje disk jemného prachu a plynu, v němž by se mohly tvořit zárodky nových planet.

Dvojhvězda Gemma se nachází 75 světelných roků daleko, vznikla nanejvýš před několika stovkami milionů roků a s velkou pravděpodobností je „geneticky“ spřízněna s hvězdami obrazce Velkého vozu (resp. pohybovou hvězdokupou Velký vůz). Vykazuje totiž velmi podobný pohyb vesmírným prostorem a nejspíš tedy vznikla z jednoho oblaku plynu a prachu stejně jako řada dalších nápadných hvězd pozemské oblohy.

Podíváte-li se pozorně do středu souhvězdí Severní koruny, zahlédnete zde dvě slabé stálice – jednu u pravého a druhou u levého okraje charakteristické „kolébky“. Pokud ale budete mít štěstí, ta vlevo patrná nebude. Jedná se totiž o velmi zvláštní proměnnou hvězdu označovanou jako R Coronae Borealis (zkr. R CrB), která se občas výrazně zeslabí.

Světelných změn R CrB si lidé všimli už roku 1795. Anglický hvězdář Edward Piggot tehdy zaznamenal, že jedna hvězda ležící uprostřed souhvězdí Severní koruny náhle zmizela… aby se opět objevila koncem téhož roku. Dnes víme, že se jedná o velmi starou, tzv. uhlíkovou hvězdu, která se občas zahalí do neprůhledného oblaku prachu. Takže zatímco většinu doby je na hranici viditelnosti bez dalekohledu, v minimu se R CrB dostane mimo dosah dalekohledu o průměru objektivu deset centimetrů. Při prudkém poklesu jasnosti hvězdy totiž v chladné atmosféře stálice kondenzuje menší oblak uhlíkového prachu, který R Coronae Borealis při pohledu ze Země nakrátko zakryje. Během několika týdnů ale gradientem tlaku záření oblak vytlačí od hvězdy pryč a jasnost se vrátí zase do normálu. Oblaka temného prachu v atmosféře této hvězdy kondenzují zcela nahodile – zhruba třikrát za desetiletí. Naposledy se tak stalo v roce 2003, další zeslabení je tudíž na spadnutí.

V sousedství Gemmy se nachází ještě jedna podivuhodná proměnná hvězda. Označuje se T Coronae Borealis (zkr. T CrB) a je typickým příkladem tzv. rekurentní novy. Tedy systému, u kterého se opakují výrazná vzplanutí jasnosti. Normálně je T CrB sotva viditelná běžným astronomickým dalekohledem, v roce 1866 a 1946 se ale na několik dní zjasnila více než desettisíckrát a zařadila se mezi nejnápadnější stálice noční oblohy. Dokonce předčila i sousední Gemmu.

Ve skutečnosti se totiž jedná o těsnou dvojhvězdou složenou z bílého trpaslíka (hmotnost 1,35 Slunce), kolem něhož obíhá s periodou 228 dní červený obr (0,7 Slunce). Z jeho řídké rozsáhlé atmosféry přitom odtéká na povrch bílého trpaslíka proud horkého vodíku. Spodní vrstvy vodíkové obálky trpaslíka se proto pozvolna stlačují a zahřívají, až se zde po čase zapálí termonukleární reakce. My na Zemi v takovém okamžiku pozorujeme prudký nárůst jasnosti. Vodíkové palivo na povrchu trpaslíka však rychle vyhoří a tak vzápětí nastane pokles na původní jasnost. Kdy nastane další taková exploze? Možná už dnes večer.