Amatérská prohlídka oblohy - Detektivní story okolo iridiscence

Je tomu pár dní, co se mi chlubil astronom Jiří Dušek, s fotografiemi svého pozorování denní oblohy. Podařilo se mu zachytit poměrně hezkou iridescenci. Je to sice jev vskutku lahodný pozorovatelovu oku, ale zas přiznejme si, to není nic mimořádného. Z tohoto důvodu jsem chvalozpěvu nad jeho snímky nevěnoval příliš pozornosti, ale později, při bližším ohledání, jsem si tiše přiznal, že možná neprávem.

Zmíněnému hvězdáři se podařilo vyfotografovat irizaci oblaku, jehož identifikaci nebylo možné z počátku téměř provést. To byl také důvod, proč mě celá věc zaujala, neboť rozuzlení této záhady se začalo stávat malým detektivním příběhem. Ze dvou fotografií stejného oblaku obvykle žádná moudra ani oko odborníka nevyčte. Potíží těchto momentek bývá totiž především to, že nezachycují jiná oblaka či oblačné skupiny, které mohou účelně posloužit jako určité indikátory. Pouze mrak a modrá obloha nad ním prostě nestačí! монастырский чай

Obr. 1 a 2: Irizující záhadný oblak (autor Jiří Dušek)

Do naší malé záhady vneslo trochu světla až následně dodaná fotografie, která byla pořízena cca hodinu před výskytem zmiňované úkazu. Na tomto snímku (viz obr. 3) je patrné, že obloha byla téměř celá pokrytá nízkou stratokumulovou oblačností. Ovšem irizace, o které je zde řeč, na žádné z těchto oblak vzniknout nemohla. Ptáte se proč? Nuže nechme mluvit fakta. Existují dva pádné důkazy, o které je možné se ve vyšetřování opřít: za prvé vzhled obláčku, který irizoval byl nádherně hladký, místy mírně zvlněný, což není pro stratokumuly příznačné a za druhé v době vzniku irizace, byly již níže položené oblaky v zemském stínu, takže inkriminovaný chomáček patrně s nízkými stratokumulovými oblaky nesouvisel. Mohlo by se ještě říci, že nebyl zašedlý, což stratokumuly bývají, ale každý meteorolog-detektiv ví, že barva oblaků nebývá vždy to pravé, nač by se mělo spoléhat.

Obr. 3 Situace na obloze hodinu před inkriminovanou „událostí“ (autor Jiří dušek)

V klasické detektivce, je-li nalezena mrtvola, obyčejně proces pátrání začíná u nepřátel zavražděného, příbuzných či známých. Málokterý vyšetřovatel začne jinak, či dokonce ihned na počátku některou skupinu z okruhu podezřelých vyřadí. K rozuzlení záhadné vraždy obvykle dochází na základě několika málo nepřímých důkazů či svědectví, které dopomohou odhalit pachatele. Realita kruté skutečnosti bývá završena konstatováním, že vrahem je zahradník či neznámý pobuda.

I v našem případě výše uvedená nepřímá svědectví a detektivní dedukce vyloučily potenciálního pachatele pana Stratokumula, na kterého původní podezření padalo. Ovšem objevily se i desinformační pokusy jistého pachatelova neznámého komplice, který se snažil vyšetřovatele svést na špatnou stopu. Na stránky HYPERLINK "http://www.denik.hvezdarna.cz/" http://www.denik.hvezdarna.cz/ totiž uvedl mylnou informaci, že se jedná o oblak Cirrus!

Chudák Cirrus by se mohl právem cítit dotčen! Být zapleten do šlamastiky související s irizací, není jistě pro členy elitní ligy „vysoké oblačnosti“ nic příjemného a zavání to diskreditací dobrého jména. To si tyto elegáni, pánové Cirrus, Cirrocumulus a Cirostratus, horko těžko u lidí vysloužili tím, že nepředstavují žádné riziko deště či špatného počasí. Ba naopak. Krom toho, že nás varují před blíží se frontou, umožňují také vznik mnohem noblesnějším optickým úkazům, než je pouhá irizace – halovým jevům. Jejich dobré a sympatické vlastnosti jsou tedy nesporné a není tedy divu, že Cirrus o svou dobrou pověst nechce přijít.

Zvídavý vyšetřovatel se však nesmí nechat zmást neověřenými fakty. Co neví, to si nastuduje v odborné literatuře. V našem případě by se v ní dočetl, že „irizace je optický jev, který vzniká ohybem a interferencí světla při průchodu slunečních paprsků kapičkami oblačné vrstvy. Je ji možné pozorovat, při dostatečném zaclonění slunečního kotouče, na okrajích tenčích oblaků plujících nedaleko od slunečního kotouče. Projevuje se výrazným perleťovým (duhovým) zabarvením, v němž převládají červenavé a zelenavé odstíny (viz obr. 4 a 5). Menší oblaky může kopírovat po obvodu, na větších nabývá zpravidla nepravidelný tvar, čímž připomíná nesymetrickou či zdeformovanou korónu“. Z toho jasně plyne, že Cirrus má skutečně alibi – je totiž složen z ledových krystalků, nikoliv vodních kapiček!

Obr. 4: Irizace altokumulu (zdroj www.seminarky.cz)

Obr. 5: Irizace statokumulu (autor Václav Uhlíř, Hvězdárna Františka Pešty v Sezimově Ústí, www.hvezdarna-fp.cz)

Naším neznámým pobudou musí být někdo zcela jiný. Musí to však být element splňující základní požadavek: musí být složen z vodních kapiček. Vyloučili-li jsme stratokumula, můžeme kalkulovat stále ještě s širokým spektrem podezřelých: s kumulem, altokumulem, kumulonimbem, stratem, nimbostratem popřípadě ještě altostratem. Z této skupiny můžeme okamžitě a bez rozmýšlení vyřadit ty, kteří za irizací určitě dle specifických „otisků prstů“ být nemohou. Slohové oblaky Stratus, Nimbostratus a Altostratus, s ohledem na své horizontální rozsáhlosti a specifické podmínky, za kterých se vyskytují, jsou z obliga také. Cumulonimbus a Cumulus byly sice toho dne řadou svědků viděni (viz obr. 3 - oblačnost při obzoru nad horami), ale jsou to oblaka se základnou v nízkém patře, takže utrousit nějaký ten chomáček do středního patra není jejich styl. Navíc preferují kupovitou kompaktnost, takže přinutit je k takovému činu není snadné. V tuto chvíli se již smyčka začíná stahovat kolem nejpravděpodobnějšího pachatele – altokumula. Marné jsou jeho argumenty, že ho toho dne nikdo neviděl, marně se vykrucuje, že s irizací nemá nic společného. Kdepak, na podobné lumpárny ho užije. Většina meteorologů vyšetřovateli potvrdila, k jeho škodě, že je to známý průšvihář a pěkné kvítko.

Pod tíhou podobných výpovědí a důkazních materiálů (viz obr. 3 – světlý oválný oblak ve střední části snímku nad obzorem) se altokumulus přiznal. „Byl jsem to já!“

Spravedlnosti bylo učiněno za dost. Pachatel byl dopaden, přiznal se a náš příběh končí. S čím však přijde padouch Altocumulus příště, to dnes nikdo neví. Rozhodně se však někde opět objeví. Doufejme jen, že nebude zase přistižen při něčem, co zavání malérem – třeba ve tvaru castellanus.

Zdroj: Jiří Hála: Optické jevy v atmosféře (www.seminarky.cz)


© APO 2002-2008, veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace. Děkujeme. Tyto stránky provozuje občanské sdružení Amatérská prohlídka oblohy.