Nabídka
  • Novinky
  • Témata
  • Pošli clánek
  • Vzkazy
  • Archiv
  • Ke stažení
  • Odkazy

  • Sdružení
  • O nás
  • Lidé okolo
  • Stanovy
  • Přihláška
  • Kontakt

  • Další stránky
  • Měsíc
  • Bílý trpaslík
  • Astro-foto
  • Astrosnímky
  • Zdeněk Janák
  • Fotníček
  • KOCA
  • Fotoobčastník
  • Expedice
  • Cassi
  • MeteoAPO
  • HOP
  • CCD Astronomy
  • Planetky
  • Atlas oblaků
  • Domovenka
  • Digitální bublina
  • Deník
  • Live
  • Fotodeník
  • TOP
  • Bouřky
  • Kurz
  • Archiv BT

  • Aktuální snímek Slunce
    Untitled Slunce nebo co ...

    Jasné planetky
                     mag.   
     
    více...

    IYA 2009
    coupona.com.ua Mezinárodní rok astronomie

    http://sonna.com.ua

    Co nás čeká na obloze v únoru?
    Zveřejněno: Monday, 02. February 2009, Autor Jiří Dušek

    Různé Večerní únorovou oblohu ozdobí hned dvě planety: Oslnivá Venuše nad západem a neméně nápadný Saturn nad východním obzorem. Večernice je nápadná již za soumraku, ve druhé polovině měsíce dokonce dosáhne maximální jasnosti -4,6 magnitudy. V dalekohledu se přitom Venuše zobrazí jako úzký srpeček v průběhu týdnu s pozvolna rostoucí úhlovou velikostí. V pátek 27. února dokonce v těsné blízkosti planety zahlédneme Měsíc krátce po novu. Kdybychom se v té době nacházeli mezi Jižní Amerikou a Antarktidou, viděli bychom, jak náš nejbližší kosmický soused Venuši nakrátko zakryje.


    Obdélníkový výřez zobrazuje výhled na západ, kde bude 27. února večer pozorovatelné přiblížení Měsíce k Venuši. Velikost obou těles sluneční soustavy je výrazně zvětšena.


    Planeta Saturn se nachází na rozhraní souhvězdí Lva a Panny, kde se během února pohybuje také kometa C/2007 N3 Lulin, která by mohla být jako slabá skvrna viditelná i bez dalekohledu. Při pohledu dalekohledem však oproti minulým letům zjistíme, že Saturnovy prstence nejsou nijak nápadné. Rotační osa planety je totiž vůči rovině ekliptiky, ve které se pohybuje Země kolem Slunce, skloněna pod úhlem 27 stupňů. Proto můžeme sledovat, jak se při oběhu kolem Slunce pozvolna mění rozevření prstenů a přesně z boku se na ně podíváme už 4. září 2009, kdy jejich rovina projde Zemí.

    Kdo a kdy vymyslel označení Velká medvědice, již nezjistíme. Faktem ale je, že medvěda ve stejné části nebe „viděli“ nejen Babylóňané, ale také američtí Indiáni a kočující národy dálného východu. Je tudíž pravděpodobné, že původ tohoto označení je pozůstatkem z doby kamenné, kdy se před více než 12 tisíci roky lidé poprvé začali dívat na hvězdnou oblohu. Právě v té době totiž nastalo rozsáhlé stěhování národů, během kterého pralidé migrovali z Evropy, přes Sibiř a Beringovu úžinu na americký kontinent.

    Stejně tak si řada národů všímala i sedmi jasných stálic, které tvoří „jádro“ Velké medvědice. Vůz tažený koňmi si zde „načrtli“ obyvatelé Mezopotámie a Irové jej rovnou přiřadili „Kočáru krále Davida“, jednomu z prvních vládců zeleného ostrova. V 19. století se v astronomických knihách vydávaných v Severní Americe objevilo i další alternativní označení: pánvička nebo naběračka.

    Téměř mystické je, že stálice Velkého vozu mají společné nejen pojmenování, nýbrž i původ. Valná většina pozorovatelů považuje za nejbližší otevřenou hvězdokupu Hyády, které tvoří jednu z dominant souhvězdí Býka. Ve skutečnosti je však nejbližším takovým útvarem „Kupa Velkého vozu“, odborně označovaná jako Collinder 285. Je natolik blízko, že Slunce leží na jejím okraji. Doslova a do písmene touto blízkou hvězdokupou prolétáme. Slunce je však mnohem starší, takže do systému nepatří.

    Pět ze sedmi stálic, jejichž obrazec u nás v Evropě nazýváme Velký vůz, totiž vzniklo z jednoho oblaku plynu a prachu zhruba před třemi sty miliony roky. Tyto hvězdy představují jádro řídké hvězdokupy, které se v porovnání s Hyádami nachází přibližně v poloviční vzdálenosti – asi osmdesát světelných roků daleko.

    To, že hvězdy Velkého vozu mají něco společného, věděli astronomové už na konci devatenáctého století. Až na krajní dvě stálice, tedy Dubhe (α UMa) a Benetnaš (η UMa), se totiž všechny shodně pohybují prostorem. Beta, gama, delta, epsilon a zeta mají navíc stejný vzhled spektra (typu A), stejný zářivý výkon přibližně padesátkrát větší než je zářivý výkon Slunce a na pozemské obloze se každý rok přesunou o 0,11 úhlové vteřiny směrem na východ. Vzdálenost shodnou s průměrem našeho Měsíce tedy urazí za 16 tisíciletí.

    Ke hvězdokupě patří i 37 UMa, 78 UMa, 21 LMi a Gemma (α CrB). Celkem se jedná o pět desítek hvězd, které vyplňují prostor o průměru kolem pětadvaceti světelných roků. Pokud by bylo Slunce nehybné, pak by skupina vylétla ze souhvězdí Blíženců a nyní pozvolna směřuje k východnímu okraji Střelce. Nejblíže k nám bude přibližně za milion roků, kdy ji najdeme v Herkulovi. Tehdy se hvězdokupa přiblíží na dvě třetiny současné vzdálenosti.

    Navíc se ukazuje, že existuje celá řada dalších stálic, které jeví velmi podobný pohyb prostorem jako skupina Velkého vozu (hovoří se o „Proudu skupiny Velký vůz“). Jde nejméně o stovku případů rozesetých po celé obloze, jsou však od sebe natolik daleko, že je nemůžeme považovat za právoplatné členy skupiny.


    Celooblohová mapka je nastavena na 1. února 2009 na 21 hodin středoevropského času (15. února tedy platí pro 20 hodin a 28. února pro 19 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.


    Neméně zajímavé jsou i dvě hvězdy, které do Skupiny Velkého vozu nenáleží. Tedy Dubhe (α UMa) a Benetnaš (η UMa). Dubhe, jejíž jméno vychází ze zkomoleniny arabského označení „medvěd“, se sice označuje řeckým písmenem „alfa“, není však v souhvězdí nejjasnější. Toto privilegium nese Alioth (ε UMa). K poněkud kurióznímu označení došlo na počátku 17. století, kdy Johannes Bayer v atlase Uranometria identifikoval nejasnější stálice v jednotlivých souhvězdích písmeny řecké abecedy – od nejjasnější po nejslabší. V obrazci Velkého vozu ale udělal výjimku a hvězdy seřadil od západu k východu.

    Dubhe se nachází asi 125 světelných let daleko. Její hmotnost se odhaduje na 4 hmotnosti Slunce, průměr na 30 průměrů Slunce a povrchová teplota na necelých 5 tisíc stupňů Celsia, takže je už na první pohled mírně naoranžovělá. Pravděpodobně se již dostala do závěrečných stádií svého vývoje, v nitru totiž nespaluje vodík, nýbrž helium na kyslík a uhlík.

    Zajímavé je, že ji doprovází tři další, méně zářivé hvězdy. Ve vzdálenosti 23 astronomických jednotek (zhruba tak daleko jako se nachází Uran od Slunce) oběhne jednou za 44 roků první stálice. Další dvě se pohybují 400krát dál (8000 astr. jednotek), kolem společného těžiště oběhnou jednou za šest dní.

    Díky pomalému stáčení rotační osy planety Země se přitom Dubhe dostalo i jiného privilegia: kolem roku 5100 byla blízko severnímu zemskému pólu, tudíž „Polárkou“, totéž se zopakuje za 18 tisíc roků.

    Benetnaš najdeme na druhé straně obrazce Velkého vozu. Sledujeme ji téměř přesně ze vzdálenosti 100 světelných let. Má hmotnost zhruba 6 hmotností Slunce, průměr 2 průměry Slunce a její povrchová teplota se odhaduje na 22 tisíc stupňů Celsia, což z ní dělá jednu z nejteplejších stálic snadno viditelných i bez dalekohledu. Za jednu sekundu do prostoru vyzáří téměř tisíckrát více energie než Slunce, takže kdyby se ocitla na místě našeho Slunce, museli bychom planetu Zemi přestěhovat do 25krát větší vzdálenosti.

    Vraťme se na chvíli zpět ke Skupině Velkého vozu. Je skutečně správné následující pořadí čtyř nejbližších otevřených hvězdokup? Na prvním místě Skupina Velkého vozu s osmdesáti světelnými roky, na druhém Hyády se 150 světelnými roky a dál Kupa ve Vlasech Bereniky s 250 světelnými roky a Plejády s více než čtyřmi sty světelnými roky?

    Jednoznačná odpověď neexistuje. Hodně totiž záleží na našich představách o otevřených hvězdokupách a řídkých skupinách, které mohly kdysi představovat výrazně sevřenější útvary. Hyády jsou staré asi šest set milionů roků a i když při setkáních s jinými hmotnými útvary přišly o řadu stálic, pořád jich obsahují několik stovek. Jejich okraj končí asi třicet světelných roků od Země a dobře definované jádro najdeme ve čtyřikrát větší vzdálenosti. Naproti tomu skupina Velký vůz má sice poloviční stáří, avšak tvoří ji pouze hrstka hvězd roztroušených v prostoru o průměru kolem dvaceti pěti světelných roků. Kdybychom se například z jádra této skupiny, tedy ze vzdálenosti osmdesáti světelných roků, podívali na dvojici Slunce - α Centauri, dělily by je od sebe pouze tři úhlové stupně. Tedy polovina úhlové vzdálenosti stálic Velkého vozu při pohledu ze Země.

    Pozici nejbližší hvězdokupy bychom proto měli nechat Hyádám. Skupina Velkého vozu je spíše volně vázanou soustavou, kterých je ve vesmíru ohromné množství. Kdyby se nenacházela tak blízko, nejspíš bychom si jí vůbec nevšimli. Rozpustila by se v anonymní záplavě naší Galaxie.

    Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

     
    Hodnocení článku
    Hodnocení: 3.5
    Hlasů: 4


    Ohodnoťte tento článek:

    Špatný
    Obyčejný
    Dobrý
    Velmi dobrý
    Výborný



    Možnosti

    Vytisknout stránku  Vytisknout stránku

    Poslat tento článek známým  Poslat tento článek známým


     

    Cesnet Astronomie.cz - APO - Vesmír jen pro vás PHPNuke

    © APO 2002-2008, veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace. Děkujeme.
    Tyto stránky provozuje občanské sdružení Amatérská prohlídka oblohy.