Nabídka
  • Novinky
  • Témata
  • Pošli clánek
  • Vzkazy
  • Archiv
  • Ke stažení
  • Odkazy

  • Sdružení
  • O nás
  • Lidé okolo
  • Stanovy
  • Přihláška
  • Kontakt

  • Další stránky
  • Měsíc
  • Bílý trpaslík
  • Astro-foto
  • Astrosnímky
  • Zdeněk Janák
  • Fotníček
  • KOCA
  • Fotoobčastník
  • Expedice
  • Cassi
  • MeteoAPO
  • HOP
  • CCD Astronomy
  • Planetky
  • Atlas oblaků
  • Domovenka
  • Digitální bublina
  • Deník
  • Live
  • Fotodeník
  • TOP
  • Bouřky
  • Kurz
  • Archiv BT

  • Aktuální snímek Slunce
    Untitled Slunce nebo co ...

    Jasné planetky
                     mag.   
     
    více...

    IYA 2009
    coupona.com.ua Mezinárodní rok astronomie

    http://sonna.com.ua

    Co nás čeká na obloze v listopadu?
    Zveřejněno: Saturday, 25. October 2008, Autor Jiří Dušek

    Různé Jupiter s Venuší koncem listopadu předvedou podivuhodné setkání, při kterém se k sobě přiblíží na vzdálenost jenom několika úhlových stupňů. Ranní ptáčata se mohou podívat také na planetu Saturn, která se pohybuje u hranic souhvězdí Lva a Panny. První listopadový týden lze nad východním obzorem těsně před východem Slunce s obtížemi zahlédnout i Merkur, jehož viditelnost se však rychle zhoršuje.

    To nejzajímavější ale v listopadu bezesporu odehraje Venuše. V podobě večernice ji najdeme již za soumraku, nízko nad jihozápadním obzorem. Zapadá až po 18. hodině našeho času a tvoří nejnápadnější těleso večerní oblohy – s výjimkou Měsíce. Úzký srpek našeho nejbližšího průvodce ostatně u Venuše najdeme už v sobotu 1. listopadu.

    Na večerní obloze září stejně nepřehlédnutelný Jupiter, kolem kterého Měsíc projde v pondělí 3. listopadu. Zatímco na počátku bude Jupiter a Venuši dělit téměř třicet obloukových stupňů, v průběhu listopadu můžeme sledovat, jak se vzdálenost obou těles každý den zmenší o 1 úhlový stupeň. Na konci listopadu vytvoří podivuhodnou dvojici zářivých objektů s odstupem pouhých dvou úhlových stupňů. Samozřejmě pouze při pohledu ze Země. Na Venuši se díváme ze vzdálenosti asi 180 milionů kilometrů, největší planeta sluneční soustavy leží 4,5krát dál.

    Aby toho nebylo málo, v pondělí 1. prosince, kdy si budou obě planety úhlově nejblíže, se k nim přidá i Měsíc. Při pohledu z České republiky dokonce dojde k zákrytu Venuše! Výjimečný úkaz začne po 17. hodině a 10. minutě našeho času. Venuši zahlédneme u levého, Sluncem neosvětleného okraje měsíčního disku. Vzápětí při pohledu pouhýma očima uvidíme, jak se půl minuty zář Venuše pomalu zeslabuje, až se schová za Měsícem. Ještě zajímavější pohled nám zprostředkuje dalekohled, ve kterém bude patrno, jak nerovný měsíční okraj pomalu zakrývá osvětlenou část Venuše. Planeta by se měla u spodního, osvětleného kotouče Měsíce znovu objevit po 18. hodině a 26. minutě. Ve výhledu nám však bude tentokrát vadit příliš malá výška nad obzorem.




    Během pozorování si však můžeme všimnou i jiného zajímavého jevu: Sluncem přímo neosvětlené části měsíčního disku. Znamená to, že by měl Měsíc vlastní zdroj světla? Nebo, že má atmosféru, ve které se sluneční světlo rozptyluje a ozařuje tak oblasti, kde nastala měsíční noc? Nikoli. V době krátce po měsíčním novu je totiž při pohledu z Měsíce Země v úplňku. Vzhledem k tomu, že je naše planeta výrazně větší, na měsíčním nebi svítí dvacetkrát až stokrát více než Měsíc. Popelavý svit, jak se tomuto jevu také říká, tedy není nic jiného než sluneční světlo odražené Zemí k Měsíci a zase zpět.

    Setkání Jupiteru s Venuší se odehrává zhruba jednou do roka. Ne vždy ale máme na takový úkaz tak skvělý výhled. Další příležitost například dostaneme 16. února 2010, v té době však budou obě planety pouze 9 úhlových stupňů od Slunce a tudíž se beznadějně ukryjí v jeho oslnivé záři. Také setkání 11. května 2011 znesnadní příliš světlá obloha.

    Listopadové nebe však neposkytuje prostor pouze výjimečnému setkání Venuše s Jupiterem. V době, kdy budou obě planety již pod obzorem, objeví se nad východem souhvězdí Orion a v něm velmi nápadná stálice Rigel (beta Orionis).


    Celooblohová mapka je nastavena na 1. listopadu 2008 na 22 hodin středoevropského času (15. listopadu tedy platí pro 21 hodin středoevropského času a 31. listopadu pro 20 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.


    Historické studie naznačují, že jméno této hvězdy má původ nejméně v 10. století našeho letopočtu. Původně byla označována jako „rijl al-jauya’)“, což v arabštině odkazuje na její polohu v obrazci souhvězdí – Levá noha Obra. Dnes ji identifikujeme také jako beta Orionis, tedy druhou nejjasnější hvězdu souhvězdí Orionu, jakkoli je zpravidla jasnější než proměnná hvězda Betelgeuze (alfa Orionis).

    Rigel představuje systém, o kterém lze mluvit v superlativech. Má hmotnost kolem 20 hmotnosti Slunce a pokud by se nalézal uprostřed sluneční soustavy, sahal by jeho okraj až k dráze Merkuru. Vzdálenost beta Orionis se odhaduje na 775 světelných let (s nejistotou asi 100 světelných let).

    Na základě rozboru přicházejícího záření je zřejmé, že povrchová teplota Rigelu dosahuje nejméně 11 tisíc stupňů Celsia. Je tedy zhruba dvakrát větší než teplota na povrchu naší denní hvězdy. Ve výsledku tak jeden čtvereční metr povrchu obřího Rigelu vyzařuje přibližně patnáctkrát více energie než Slunce a zhruba stokrát než Betelgeuze. O ohromném zářivém výkonu svědčí i fakt, že Slunce by ze stejné vzdálenosti vypadalo jako hvězda 13. velikosti, tedy na hranici pozorovatelnosti běžnými dalekohledy.

    Rigel patří mezi hvězdy spektrální B, kterých se ve vesmíru vyskytuje jako „šafránu“, ale jež jsou jako „pochodně“ zřetelné i na vzdálenost mnoha tisíců světelných let. Stálice typu „B“ tvoří zhruba třetinu první stovky nejjasnějších hvězd na obloze. Ovšem mezi první stovkou nejbližších je budeme hledat marně – ani jedna neleží blíže než tři sta světelných let.

    V centrálních oblastech Rigelu vládne teplota až sto milionů kelvinů. Proto v něm probíhá energeticky významnější tzv. uhlíko-dusíko-kyslíkový (tzv. CNO) cyklus, při němž se vodík mění na hélium a jádra uhlíku, dusíku a kyslíku slouží jako katalyzátory. Oblast jaderných reakcí je přitom daleko více koncentrovaná kolem centra stálice než v případě chladnějších hvězd jako je Slunce. Díky mimořádné koncentraci zdroje energie pak dochází k rozsáhlému promíchávání, během kterého se do oblasti jaderného hoření neustále dopravuje čerstvý materiál.

    Existují přitom hypotézy, že Rigel ve svém vývoji pokročil ještě dál a že v centrálních oblastech již mění helium na uhlík a kyslík. V takovém případě ale doslova umírá a spěje k neodvratnému konci explodující supernovy.

    Když se na Rigel podíváme dalekohledem, nejspíš spatříme „jenom“ jiskřivě bílou poskakující stálici s modrým odstínem. Ve skutečnosti se ale v nepřehledné změti paprsků skrývají nejméně tři hvězdy. Příběh tohoto systému začal skoro před dvěmi sty roky, když ve třicátých letech 19. století spatřil Friedrich W. Struve u oslnivě zářícího Rigelu drobného průvodce. Měl sedmou velikost a nacházel se jenom devět a půl úhlové vteřiny daleko. Další výzkum potvrdil, že se stejně jako v případě hlavní složky jedná o stálici spektrální třídy B, pouze výrazně menší a také méně zářivější. Obě tělesa dělí vzdálenost nejméně 2500 astronomických jednotek, tedy zhruba padesátinásobek vzdálenosti Pluto od Slunce.

    O sto roků později se Rigelova rodina opět rozrostla. Pozorovatelům na americké observatoři Mount Wilson se v roce 1937 podařilo dokázat, že slabšího průvodce ve skutečnosti tvoří hned dvě stálice: obě jsou horké a kolem společného těžiště obíhají s periodou asi deset dní. Tento systém pak tvoří gravitačně vázaný pár s Rigelem.

    Kupodivu do Rigelovi rodiny patří i mlhovina IC 2118, zanesená v některých hvězdářských atlasech v souhvězdí Eridanus, asi 2,5 stupně daleko od beta Orionis. Od některých pozorovatelů si vysloužila jméno „Hlava čarodějnice“, jedná se však o velmi nenápadný oblak plynu a prachu, jenž se nachází ve zhruba stejné vzdálenosti jako Rigel. Zářící veleobr ji ozařuje stejně dobře, jako třeba Plejády mlhoviny ve své bezprostřední blízkosti.

    Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

     
    Hodnocení článku
    Hodnocení: 4.5
    Hlasů: 10


    Ohodnoťte tento článek:

    Špatný
    Obyčejný
    Dobrý
    Velmi dobrý
    Výborný



    Možnosti

    Vytisknout stránku  Vytisknout stránku

    Poslat tento článek známým  Poslat tento článek známým


     

    Cesnet Astronomie.cz - APO - Vesmír jen pro vás PHPNuke

    © APO 2002-2008, veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace. Děkujeme.
    Tyto stránky provozuje občanské sdružení Amatérská prohlídka oblohy.